Velký článek o českém MMA

André Reinders se smutně zadíval do země a do vzduchu vyletěla paže italského soupeře. České MMA opět prohrálo a tím se uzavřela dlouhá černá šňůra výsledků. André Reinders je bezesporu nejkomplexnější český ultimátník a k jeho způsobu tréninku by měli ostatní vzhlížet. Bohužel i on nedokázal zvítězit v souboji s Michelem Verginellim, který je sice velice kvalitní soupeř, ovšem do nejužší špičky v Evropě nepatří. Tato porážka je pro české MMA příznačná, už proto, že André ční nad svými kolegy jak výkony, tak stylem tréninku a v neposlední řadě i komplexností svých schopností a zkušenostmi. Není proto divu, že za poslední 2 roky se nikomu z Čechů nepodařilo porazit soupeře z evropské top ten a poslední velké úspěchy se datují do roku 2008, kdy Reinders porazil Rafaela Silvu a Petr „Píno“ Ondruš dokráčel do finále turnaje KSW. Tento článek se pokusí analyzovat, proč české MMA v souboji s Evropou neustále prohrává a také proč Češi v MMA nejsou stejně úspěšní, jako v jiných bojových sportech.

Amatérský? Zadarmo nezápasím!

Jeden z důvodů, proč jsou čeští zápasníci v zahraničí často za boxovací pytle, je naprostá neochota získávat zkušenosti v amatérských zápasech. Zcela nesmyslný a obecně rozšířený předpoklad je, že když MMA, tak za co nejvíce peněz a nejlépe v zahraničí. Proto se borci často ve svém prvním zápase místo v tělocvičně a chráničích představí na zahraničním gala, kde si z nich soupeř za pár set Euro udělá fackovacího panáka. Ano, zápas může být domluvený zdánlivě férově. Ale vzhledem k fungujícímu tamnímu amatérskému systému a turnajům v dalších sportech si můžeme být jistí, že když se Čech utká s Polákem na místním galavečeru a oba budou mít za sebou kupříkladu 2 profi zápasy, tak Polák bude mít za sebou 5 amatérských MMA zápasů, dalších 8 v amatérském Muay Thai a navrch 50 zápasů na turnajích v BJJ a grapplingu. Na druhou stranu Čech bude mít za sebou jen ty 2 profi zápasy. I kdyby byli na stejné úrovni (což samozřejmě nebudou), tak čistě díky zkušenostem bude soupeř o několik tříd dál. Smutné na tom je, že i v Česku (Praha - WFCA) i na Slovensku (SMAS - Piešťany) existují ligy amatérského MMA, dále jsou k dispozici kvalitní ligy Muay Thai (Praha, Hodonín, Euroliga Slovensko), K-1 (opět Praha a SMAS), turnaje v combat sambo a v neposlední řadě turnaje v BJJ a grapplingu. Některé kluby se těchto turnajů zúčastňují, ale je jich rozhodně menšina. Hlavně co se týče Muay Thai, což je bezesporu nejlepší průprava na boj v postoji, je cítit velká neochota měřit síly se specialisty. Nikdo neočekává, že MMA zápasníci budou vítězit, ovšem jako průprava pro boj v postoji jsou amatérské zápasy v Muay Thai ideální a na „ošahání“ ringu a především nalezení distancu (všichni víme, že v prvních zápasech mají zápasníci problém trefit cokoliv, protože jim chybí odhad vzdálenosti) je mnohem lepší mít pár amatérských zápasů v Muay Thai, než se toto za pochodu učit před 2000 diváky proti soupeři evropské třídy.

Mám pro tebe dva soupeře. Lehčí za 150 Euro, těžší za 300 Euro…

Další problém českého MMA je, že manažeři a trenéři nejsou schopni budovat svým svěřencům kariéru. Nesmyslně se od prvních zápasů pouštějí do předem prohraných bitev a pak už se špatnou bilancí se jen těžko zápasník zbavuje nálepky „příjemného soupeře pro vylepšení bilance“ pro borce z Polska, Německa nebo Skandinávie. Opět hrají roli hlavně peníze, a místo aby za rozumnou cenu brali trenéři soupeře, proti kterému má zápasník šanci, tak vezmou více peněz a prakticky jistou porážku. V zahraničí je naprosto běžné, že prvních pár zápasů borec dostane protivníky na rozkoukání a vybudování bilance, pak se začne utkávat s lepšími a lepšími domácími soupeři, no a teprve poté si troufne na mezinárodní špičku. U nás se česká elita mezi sebou prakticky neutkává. Důvodem je kamarádství, pár společných tréninků v minulosti nebo prostá neochota. Toto však ubližuje celému českému MMA, protože do bojů se zahraničními zápasníky chodí borci neostřílení z tuhých bojů na domácí scéně. Většinou tedy začínají proti zahraničním soupeřům, a kdyby se sečetla bilance ČR vs. zahraničí v MMA za posledních 5 let, tak bychom asi dostali velice nepěkná čísla. Nejedná se ale o náhodu.

Co je lepší pro MMA? Muay Thai a BJJ nebo box a judo?

Bohužel „MMA revoluce“, která postihla velkou část světa, se Česka zatím nedotkla. V roce 2010, kdy v USA v gymech vidí pozorovatel naprosto bězně 13 leté borce, kteří aktivními bloky, uzpůsobenými MMA rukavicím, zastaví údery soupeře, zakontrují přesnými boxerskými údery, ty zavřou lowkickem a zakončí takedownem. Na zemi se ihned odtlačí, zasypou soupeře a přitom přecházejí pres guard. MMA se stalo komplexním sportem, které využívá to nejlepší z boxu, Muay Thai, zápasení a brazilského jiu jitsu a navíc přidalo techniky, které jsou specifické pro tento sport. Ať už je to „dirty boxing“ v klinči, kde jednou rukou držím soupeře za hlavu a druhou ho zasahuji, tak „ground and pound“, tedy údery na zemi, v neposlední řadě kombinování úderů a strhů (nebo obrany proti strhům), úderů a jiné práce na zemi (připravení pozice, přechod do páky nebo škrcení). Je směšné, že v době, kdy MMA zasáhla snad největší evoluce ze všech sportů a nedá se hovořit o jednotlivých částech, ale o KOMPLEXU, se v našich končinách někdo může domnívat, že se na vrcholné zápasy připraví tak, že bude chodit na box a judo. I nepoměrně lepší kombinace Muay Thai + brazilské jiu jitsu nechává spousty děr a rozhodně se nedá hovořit o komplexní přípravě. Ano, i nejlepší borci z UFC mají trenéry na box, na Muay Thai, na zápasení, na BJJ (kromě hlavního MMA trenéra a kondičního trenéra, což čítá 6 trenérů, což je v zahraničí naprosto běžná praxe). Ovšem jedná se o modifikovaný box pro MMA (na malé rukavice – aktivní bloky), modifikované Muay Thai (postoj více uzpůsobený na obranu proti takedownům a méně kopů, které se dají zachytit), modifikované zápasení (v klinči zapojení úderů a kombinace strhů s údery nebo jako kontr proti úderům) a modifikované BJJ (ground and pound, boj bez kimona a v rukavicích). Proto všeobecně rozšířený názor, že MMA je prostá kombinace muay thai a BJJ okrádá zápasníka o velkou část technik a i ta hrstka fighterů, kteří přidají ještě zápasení, rozhodně v tréninkovém procesu nepokryje komplex MMA. jako to dělá světová či evropská špička.

Není ten náš nějaký lehčí???

Další méně podstatné detaily hrají do karet soupeřům českých borců. Vážení 24 hodin před zápasem je ideální pro umění „weight cuttingu“, neboli dehydratace na stanovenou váhu a následného nabrání obrovské porce váhy zpět. Toto už velice dobře ovládli Skandinávci, pro které není problém nastupovat o 6-7 kg těžší, než v době vážení. Vezměte si tedy českého borce, který váží 75 kg. Rozhodne se zápasit ve váze do 77 kg. Bude mít soupeře dejme tomu z Finska, který váhu takto „udělá“. Může se stát, že v den zápasu máme proti sobě 75 kg vs. 83 kg. A to naprosto legálně, protože druhý borec prostě umí využít pravidel. Není divu, že se potom divákům jeví, že český borec proti soupeři vypadá jako „mladší brácha“. Takovouto masivní váhovou a většinou i silovou převahu je velký problém překonat. André Reinders se v posledním rozhovoru o tomto tématu vyjadřoval. Sám „weight cuttingem“ prošel, aby byl v zápase co nejtěžší a nejsilnější na svou váhu, což je velice dobře a inspirace pro další české zápasníky, kteří s tímto hojně nemají vůbec žádné zkušenosti. Pokud se toto čeští borci nenaučí, budou se konstantě nuceni utkávat s těžšími a fyzicky většími soupeři, což je další z už tak velké řady překážek k úspěchu.

Trenérská licence? Hahaha!

V Česku se kolem MMA motá hodně trenérů. Někteří velice kvalitní, jiní kvalitní aspoň v určité složce boje (buď zem, nebo postoj), jiné člověk vidí zápasit s nataženou přední rukou a bradou ve vzduchu, ala UFC 1, a nezbývá než se divit, že takový člověk může mít vlastní klub a připravovat borce na zápasy. Každopádně Česku chybí organizovanost MMA a důsledkem je to, že spousta trenérů na svoji práci nemá licenci (což není taková hrůza), ale PŘEDEVŠÍM chybí znalosti lidské anatomie a postupů při správném tréninku, což vede k neodbornému tréninkovému procesu, který končí v lepším případě vytrénováním nekvalitního borce, v horším případě zraněním z přetrénování nebo špatného vedení tréninku (nepoužívání ochranných pomůcek, dotahování pák na zemi, neopatrnost při tréninku hodů a strhů). První typ trenérů stojí za zrodem borců jako Reinders, Ondruš, Hamršmíd. Druhý typ stojí za borci, kteří většinou mají silnou 1 složku boje a v jiných zaostávají. Třetí za borci, kteří dělají českému MMA často v zahraničí ostudu, jejich resumé je většinou skoro výhradně plné porážek v prvním kole a jejich kariéra často končí zbytečným zraněním z důvodu špatné přípravy na zápas a špatného výběru soupeře.

Talenty jsou. Možnosti také.

Pokud jsem mluvil o českém MMA kriticky, určitě bych se vyhnul těmto 3 borcům: André Reinders, Michal Hamršmíd a Petr Ondruš. Ti tvoří určitě to nejlepší, co české MMA může nabídnout, a za posledních 5 let dosáhli nejlepších výsledků v boji proti zahraničním borcům. Jsou tu další talenty, které by mohly kráčet v jejich stopách a snad je i překonat. Patrik Kincl je asi jasně první volba, následují borci jako Rudolecký, Šamša, Němec, Bechtold, David a do MMA přecházející Jakub Gazdík. Možnosti tito fighteři mají výborné, vzhledem k existenci ohromně kvalitních i populárních domácích promotion (Hell Cage, Heroes Gate, GCF). Ovšem záleží na kvalitě tréninkového procesu a rozumnému výběru soupeřů, aby to tito borci dotáhli daleko. Na nich leží odpovědnost za to, aby české MMA posunuli z pozice otloukánka do role respektované líhně kvalitních fighterů, konkurenceschopných jak v Evropě, tak ve světě.