Smrt dala KO II. - prokletá silnice

Boxeři – jejich životem není jen ring a tělocvična. Nejsou to roboti, kteří se vejdou do statistických tabulek a splní tipy mazaných bookmakerů. Jsou jako my ostatní: omylní, vzteklí, náladoví, ale i toužící, milující i hraví. Že by urostlí závodníci mohli mít nějaké emoce i mimo arénu, na to se zapomíná. Někteří diváci i reportéři je většinou vidí jako závodní koně, na které si vsadí. Vidí chlapy, kteří v prstenci nasáklým potem, slinami a krví kolem sebe šíří pach adrenalinu a jejich svaly se napínají při každém úderu. Vidí v nich monstra, která nikdy nepláčou…..

V druhém díle seriálu, který vycházel v časopisu BOXING s námi zavzpomínejte na šampiony, kteří zahynuli nečekaně a tragicky za zvuku skřípějících brzd a zápachu spálené gumy.

Carlos Monzon – Smrt za volantem

Carlos Monzon, přezdívaný Kulovnice, se narodil 7. srpna 1942 v Argentině, v provincii Santa Fé. Špína, chudoba a tvrdé dětství, skládající se převážně z pouličních bitek, to vše Carlose poznamenalo a zatvrdilo. Prepubertální kluk nejen že nikdy neodmítl pěstní souboje, rád je i vyhledával a provokoval své vrstevníky. Nikoho tedy nemohlo překvapit, že jeho cesta vedla přímo do ringu, kde mohl dát průchod potlačovanému hněvu a nenávisti vůči společnosti. Třídní rozdělení mu přišlo nespravedlivé, svůj chudý původ nenáviděl. A právě bojovná nálada rváče, živená hořkostí a trochu i závistí, ho předurčila k mnoha vítězstvím.

Amatérskému boxu se věnoval od devíti let, ale teprve rok 1963 byl pro Carlose zlomový. Seznámil se s Amilcarem Brusou – svým budoucím trenérem. Profesionální ambice mladého kluka se stávaly skutečností.

V roce 2005 vzpomínal třiaosmdesátiletý Amilcar Brusa na první setkání s Monzonem:

„Carlos za mnou přišel do tělocvičny. Jednadvacetiletý vyhublý dlouhán se vzteklým pohledem v očích. Působil jako přerostlé, umíněné dítě. Nechtěl dělat nic jiného než boxovat a ukázat světu, že na to má. Pokud máte talent, ale nevěříte si, nemá smysl se do čehokoliv pouštět. Ale jeho víra v sama sebe byla nezdolná, a to pro mě bylo rozhodující. Byl nadaný žák a dříč. Jak při tréninku, tak v samotných soubojích byl ukázněný a po sportovní stránce praktický. Každý pohyb a úder měl promyšlený a jakoby četl soupeři myšlenky, kam povede protiúder. Na diváky působil dojmem rezervovaného člověka, který se pohybuje v ringu poněkud neuměle. A právě tato nevědomá taktika zmátla protihráče – nechali se oklamat jeho zdánlivou neohrabaností. Carlosova brada byla ze železa. Ze všech sto jedna zápasů si neodnesl jedinou modřinu či tržnou ránu v obličeji.“

Almicar Brusa odhadl svého svěřence dobře. Začátky jeho profesionální dráhy boxera střední váhy sice nesignalizovaly cokoli zvláštního, ale to byla jen předzvěst úspěšnější budoucnosti. Zápasil v různých částech Argentiny, např: v Santa Fé, Posadě v Minionesu, Estadia Luna Parku v Buenos Aires, v Cordobě a mnoha dalších. V prvních letech pod vedením Brusy prohrál třikrát z devatenácti bojů během osmnácti měsíců. A dál už následovaly jen výhry – těch bylo šedesát devět a devět nerozhodných zápasů. Ze sto jedna zápasů (počítáme-li i jeden z prvních zápasů ve Vile v Santa Fé, který byl anulován) měl na svém kontě osmdesát vítězství, z toho padesát devět knockoutem.

Průlom v jeho profikariéře nastal v roce 1970. Tou dobou ovládli světový trůn ve střední váze dva šampioni. Olympijský vítěz střední váhy Ital Nino Benvenuti a jeho velký soupeř Američan Emile Griffith. Nikdo ze sportovního prostředí ani nepomyslel na to, že by skoro neznámý Monzon mohl ohrozit prvenství Benvenutiho. Zápas v Římě začátkem listopadu ukončil Carlos ve 12. kole přímým zásahem. Stal se mistrem světa střední váhy a přes noc obletovanou celebritou. Novináři pronásledovali osmadvacetiletého Carlose na každém kroku. Argentina se mohla chlubit novou hvězdou.

V květnu 1971 Monzon znovu triumfoval. Při odvetném utkání v Monte Carlu vyhrál nad Benvenutim už ve 3. kole technickým k. o. a jeho sebevědomí stoupalo. Začal být namyšlený a arogantní vůči novinářům, možná i proto, že o něm předtím psali s jistým pohrdáním jako o průměrném mladíkovi, který na Benvenutiho nemá.. Navíc hrálo svou roli i vědomí, že se chudý kluk z třinácti dětí stal miláčkem národa. Podcenili ho a to jim Carlos neodpustil. V září téhož roku se utkal v Buenos Aires s dalším velikánem Emile Griffithem. A opět vyhrál technickým k. o. ve 14. kole. V následujících dvou letech s přehledem obhájil svůj titul mistra světa. Denny Moyer, Jean-Claude Bouttier, Tom Bogs, Beánie Briscoe a nakonec opět Emile Griffith - nikdo z nich pro něj neznamenal ohrožení.

Na otázku, zda byl Carlos neurvalý i ke svým soupeřům, Almicar Brusa odpovídá :

„Ne. Svět ho viděl očima reportérů jako nevychovaného vzteklouna. Svých soupeřů si však vážil, v boxerském prostředí byl velmi přátelský. Nejvíce si oblíbil a favorizoval Bennieho Briscoea. Se všemi se zdravil pevným podáním ruky.“

Ano. Carlos byl disciplinovaný sportovec, ale v osobním životě byl neukázněný, vrtošivý a impulzivní. Patřičně si užíval slávy a zbožňování, což se projevilo hlavně v soukromí. Svou manželku Beatriz podváděl s modelkami a druhořadými herečkami. Navíc ji bil. Při jedné prudké hádce ho Beatriz postřelila do nohy. Operace trvala sedm hodin, kulka vězela hluboko v mase. V roce 1975 se seznámil s herečkou a tanečnicí takzvaných mýdlových oper Susanou Giménez, s kterou odjel do Itálie. Jejich vztah byl vášnivý, plný žárlivých scén. Susana měla kratičký románek s Alainem Delonem a paparrazzi dostali tučné sousto. Carlos Susanu začal bít, a ta schovávala monokly pod slunečními brýlemi. Nesourodá milenecká dvojice se ocitla pod drobnohledem lačných novinářů z bulvárních plátků. Carlosovu dávnou nenávist vůči tisku toto pronásledování ještě více přiživilo. Nejeden lovec senzací skončil v nemocnici následkem výprasku od Monzona, který jednou dokonce čelil obvinění z přeražení čelisti vlezlého reportéra.

Během tohoto bouřlivého období se Carlos stihl rozvést a obhájit světový titul v Monte Carlu s obávaným kolumbijským vyzývatelem Rodrigem Valdezem. Bylo to ostře sledované utkání dvou mistrů. Monzon držel prvenství šampionátu WBA a Valdez byl králem federace WBC. Jenže týden před zápasem zemřel bratr Valdeze na následky střelby a zřejmě tato událost ovlivnila Rodrigův psychický stav natolik, že v ringu Carlosovi podlehl. Poražený Valdez žádal za rok odvetu a doufal, že při odvetném utkání Monzona porazí. A na začátku souboje opravdu vše nasvědčovalo tomu, že Rodrigo zvítězí. Hned v prvním kole nasadil pravý hák na Carlosovu bradu. Po patnácti kolech však vyhrál Monzon zápas na body. Další šanci už Valdez nedostal, protože hned poté odešel Monzon v pětatřiceti letech do „důchodu“. Podruhé se oženil s argentinskou dívkou Aliciou a udržoval milenecký vztah se Susanou.

V roce 1979 přišla nečekaná nabídka, kdy se Carlos mohl vrátit aktivně do ringu. Na tento moment vzpomínal Brusa :

„Carlos mi volal, celý rozrušený, že mu byla nabídnuta suma tří milionů dolarů za zápas s Marvinem Haglerem, v té době mistrem světa střední váhy v šampionátech WBA a WBC. Byl dychtivý vrátit se znovu k boxu a všem ukázat, že není odepsaný. Jenže já to tak růžově neviděl. Carlos netrénoval dva roky a pracoval v divadle. Nemohl skloubit práci s tvrdým tréninkem. Nezvládl by to fyzicky ani časově. Řekl jsem mu: ,Chlapče, nemůžeš jen tak přijít do ringu a svést takový zápas. Hagler je velmi dobrý. Můžeš si dovolit opustit zaměstnání a vzdáš se svých milostných románků? Protože je třeba od rána do večera na sobě makat a pak padneš vyčerpáním do postele. Na nic jiného nezbude čas.´ A Carlos připustil, že nad tím takhle nepřemýšlel. To byl celý on. Velmi si věřil, ale jakoby si neuvědomil, že jen víra v tomto případě nestačí.“

Monzon tedy zůstal v ústraní. V roce 1980 se s ním Susana definitivně rozešla, unavená z Carlosových slibů, že se rozvede. O Carlose se pak novináři přestali zajímat, nebyl pro ně ničím zajímavým až do doby, kdy ho manželka Alicia obvinila z domácího násilí. Brzy nato, v roce 1988, vyvrcholil spor manželů v tragédii. Zmlácená zkrvavená Alicia vyběhla na balkon, snad aby unikla manželovu běsnění. Podle pozdější výpovědi se veřejnost dozvěděla, že Carlos za manželkou vyběhl, škrtil ji a pak přehodil přes balkon. Při soudním přelíčení nevyjádřil žádnou lítost a soud ho odsoudil k jedenácti letům odnětí svobody.

V lednu 1995 dostal Carlos propustku za vzorné chování na celý víkend mohl navštívit svou rodinu. Při zpáteční cestě havaroval poblíž vězeňského areálu a okamžitě na následky rozsáhlých zranění zemřel. Tisk mu nedal pokoj ani po smrti. Okamžitě spekuloval o tom, že Carlos spáchal sebevraždu, ale tato hypotéza nebyla ničím podložena.

V roce 2002 byl uveden do boxerské Dvorany slávy. V roce 2003 ho Ring Magazine zařadil do první stovky nejúspěšnějších boxerů v celé historii tohoto sportu. Statisticky byl označen jako nejlepší bojovník střední váhy všech dob.

Carlos Monzon je pohřben v Santa Fé. Nad hrobem stojí jeho socha v životní velikosti jako památka na velkého bojovníka v ringu.

VICTOR EMILIO GALINDÉZ – Past na závodní dráze

Victor Emilio Galindéz, přezdívaný Černý panter, se narodil 2. listopadu 1948 v Argentině, v provincii Buenos Aires. Od dětství snil o tom, že bude slavný, oblíbený a bohatý, což byl sen většiny kluků z chudých poměrů (viz výše Carlos Monzon). Měl velmi bujnou fantazii, co se týkalo jeho představ o budoucnosti. Toužil se stát automobilovým závodníkem, hvězdou špičkového fotbalového týmu a světovým šampionem v boxu. Poslední sen se mu opravdu vyplnil. Stejně tak jako Monzon i on se také často připletl k pouličním rvačkám, z nichž vycházel jako vítěz.

Poprvé vstoupil do ringu jako amatérský boxer v šestnácti letech, kdy majitel místního klubu potřeboval narychlo obsadit zápas. Victor souhlasil jen proto, že mu byla nabídnuta finanční odměna. Zvítězil a obdržel dvě stě dolarů, což byla pro nezkušeného teenagera slušná suma. Victor totiž nebyl jen snílek, ale i pracant, který se neštítil žádné práce. Pracoval na strýcově farmě, čistil boty, prodával noviny, nechal se zaměstnat v řeznictví a obstarával pochůzky jako poslíček. Vydělávat peníze boxem se mu ale zamlouvalo mnohem víc. Účastnil se tak zvaných „černých“ zápasů v silně podnapilém stavu, přesto se však zdokonaloval v úderech a boxerské technice. Z nelegálních soubojů samozřejmě nebyly žádné záznamy a on si uvědomil, že se tímto způsobem do povědomí veřejnosti nedostane.

Victor velmi obdivoval kočkovité šelmy, zvlášť leopardy pro jejich specifický vzor srsti, obratnost, neskutečnou sílu a jistý druh graciéznosti. Netajil se, že má slabost hlavně pro melanistického levharta, jinak zvaného černý panter. Odtud také vznikla jeho přezdívka. Se stejnou silou a odvahou jako šelma se vydal na dráhu amatérského boxu. Úspěšně se prosadil v Panamerických hrách, kde v roce 1967 získal stříbrnou medaili, a to ho předurčilo, aby se mohl účastnit v roce 1968 letních olympijských her v Mexiko City, ve váhové kategorii lehká střední váha. Svůj jediný zápas prohrál.

Debutem na trati profesionální dráhy byl zápas s Ramonem Ruizem o necelý rok později. Victor vyhrál knockoutem ve 4. kole. První porážku utrpěl při souboji s Argentincem Juanem Aguilarou, s nímž se utkal v ringu ještě několikrát. Další dva zápasy byly nerozhodné, při dalším, už čtvrtém setkání dvou krajanů v září 1970 Victor opět Juanovi podlehl. Za třináct měsíců se Victorovi dostalo zadostiučinění a konečně Juana porazil . V roce 1972 se ti dva opět setkali, a tentokrát šlo o mistra Argentiny v lehké střední váze

(šampionát FAB). Panter Galindez zabodoval a Aguilar se musel smířit s rolí uštvané gazely. Již nikdy nad Victorem nevyhrál. V roce 1973 doufal, že Panterovi jeho titul mistra Argentiny vezme, ale marně. Galindéz svůj titul obhájil .

Dalším Victorovým „satelitem“ byl rodák ze Sant Juanu - šampion Ramon Avenamar Peralta. S ním se Victor utkal v roce 1970 a hned o titul mistra Argentiny. Ramon zvítězil, a přestože nad ním Victor další rok vyhrál, bylo to jen krátké zazáření. Oba další zápasy koncem roku 1971 v Buenos Aires Panter nezvládl. Kočkovití predátoři jsou známí svou trpělivostí při pronásledování své kořisti. Stejný byl Galindéz. Jako úskočná šelma, čekající na svou příležitost, se v září 1972 pustil s Peraltou do boje o titul mistra Argentiny

(šampionát FAB) a zvítězil. O měsíc později se spolu utkali o titul mistra Jižní Ameriky a Victor znovu slavil triumf.

Galindezovým častým soupeřem byl i argentinský rodák Horte Victor Ahumada, se kterým se ale nikdy o titul mistra země neutkal.

V prosinci 1974 čekal Galindéze velký zápas s Lenem Hutchinsem, kterému se přezdívalo Žihadlo, o titul mistra světa ( WBA). Ale Victor netrpěl žádnou trémou, a navíc se choval velmi lehkomyslně. Měsíc před utkáním měl automobilovou nehodu, při níž si ošklivě zranil koleno. Věděl, že kdyby to jeho manažer zjistil, chtěl by ho od brzkého duelu odradit. Proto Victor své zranění maskoval, jak mohl, a s velkými bolestmi dál trénoval. Dlouho to však neutajil a musel přesvědčovat svůj tým, že situaci zvládne. Pouhý týden před zápasem se jel projet na koni, z kterého spadl a pohmoždil si pravý kotník. Trenér zuřil. K dovršení všeho se Victor rozhodl v předvečer utkání povečeřet ve francouzské restauraci. Exotický jídelníček, složený hlavně s žabích stehýnek, mu neudělal dobře. Žaludeční křeče provázela silná nevolnost a zvracení. Černý panter nastoupil do ringu s nezahojeným kolenem, oteklým kotníkem a bolavým žaludkem. Jestliže tým kolem něj nevěřil v pozitivní výsledek a smiřoval se s porážkou, Panter je všechny překvapil a skepsi vystřídalo příjemné překvapení. Zvítězil nad Lenem technickým k. o. ve třináctém kole a Argentina jásala.

Po tomto vítězství Galindez konečně opustil hranice své rodné země a začal bojovat v Johannesburgu, Las Vegas, New Yorku, Oslu, Římě. Většina ringových setkání se točila kolem světových šampionátů. Nejvíce zápasů vybojoval v Jižní Africe v Johannesburgu, o kterém hovořil jako o svém druhém domově, ale nejvíc fanoušků a obdivovatelů měl v Itálii. Ta ho doslova zbožňovala. V letech 1977-1978 se tam utkal ve čtyřech zápasech, všechny o titul mistra světa. Úspěšně obhajoval svůj šampionát a zdálo se, že je neporazitelný.

Osudným, po šňůře triumfálních k. o., se stalo město New Orleans v Lousianě. Tam na něj čekala stoupající hvězda - Američan Mike Rossman, zvaný Židovský bombarďák. Galindéz měl problémy s váhou, a tak ještě v den zápasu skákal hodinu přes švihadlo v kotelně hotelu, kde byl ubytován. Vypotil dost, aby se vešel do požadované váhy 175 liber, což byl limit, ale zároveň ho to oslabilo. Po sedmi letech výher a čtyřiceti čtyřech zápasech okusil prohru. Bombarďák ukončil zápas v šestém kole technickým k. o. Galindéz, který miloval slávu, se těžko smiřoval s odlivem popularity. Víc ho však zasáhlo poznání, že se k němu pár lidí z jeho doprovodné skupiny otočilo zády. Zaťal zuby, odhodlán stůj co stůj dostat svůj post nazpět a vrátit Rossmanovi porážku. A zde se opět projevila Panterova houževnatost a odhodlání. 14. dubna 1979 se mu na tom samém místě v New Orleansu podařil plánovaný kousek. Technickým k. o. v desátém kole sebral Bombarďákovi jeho mistrovskou korunu. Ti, kteří se od Galindéze odvrátili po jeho předchozí prohře, se rychle vrátili zpět a slavili triumf s ním.

Ovšem další dvě a zároveň i poslední utkání, opět o mistrovský šampionát, dopadly pro Galindéze smutně. Koncem roku 1979 při utkání s Marvinem Johnsonem a v červnu 1980 s Jeesem Burnettem musel na svůj vrub zaznamenat jen prohry. Sice měl za sebou tvrdý výcvik, ale začal si stěžovat na bolest v očích. Musel se podrobit dvěma operacím sítnice a neochotně opustit svět boxu.

Nezkrotné šelmě samozřejmě chyběl adrenalin a jeho neposedná povaha ho hnala kupředu. Když nemohl boxovat, musel se zaměřit na něco jiného. Svou pozornost upřel ke snu z mládí - k závodním autům a motorkám. Byl o své správnosti volby přesvědčený a jen pár měsíců před svou smrtí s úsměvem pronesl do kamer, že tento sport je mnohem bezpečnější než box, kde by mohl utržit smrtelný úder, a že v závodění ho nemůže potkat žádná nehoda…..

Vlastnil slušnou sbírku motorů, ale se závoděním zkušenosti neměl. Obrátil se proto na svého přítele Antonia Lizeviche, který byl zkušeným mechanikem a závodním pilotem, aby ho naučil opravovat a řídit závodní vůz. Lizeviche souhlasil s tím, že Galindéz začne nejprve jako spolujezdec, a až nabude zkušenosti, obdrží licenci k pilotování vlastního vozu. 26. října 1980 se konala v argentinském De Mayo velká soutěž a Victor s Antoniem jeli svůj společný první závod. Krátce po startu měl jejich vůz poruchu motoru a oba vystoupili, aby se podívali pod kapotu. Svištění pneumatik a burácení bouřlivých motorů na závodní dráze přehlušil hrozný zvuk nárazu. Další závodní vůz ztratil při rychlosti 125 mil za hodinu kontrolu a najel přímo na ně. Lizeviche a Galindéz byli na místě mrtví. Pro Galindézovu rodinu i pro celou Argentinu to byla tragédie. Černý panter dobojoval, plný síly a energie, ve svých jednatřiceti letech.Desítky tisíc lidí se s ním přišly rozloučit do arény Luna Park, kde byla vystavena rakev s jeho tělem a kde kdysi vybojoval svůj první světový šampionát.

V roce 2002 se Victor Emilio Galindéz dočkal uznání a byl uvedený do boxerské Dvorany slávy.

DIEGO CORRALES – Poslední bezstarostná jízda

Diego Corrales, přezdívaný Chico, se narodil 25. srpna 1977 v Severní Karolíně. Jeho otec byl Kolumbijec a matka Mexičanka. Rodina se přestěhovala do Sacramenta, po jehož ulicích se Chico poflakoval s partou ostřílených kamarádů, kterým nebyly cizí drobné krádeže a výtržnické chování. Jeho dětství i puberta tak byly poznamenány drsnějším způsobem života, zvlášť, když ve třinácti letech při přestřelce viděl umírat svého nejlepšího kamaráda.

Brzy se začal zajímat o amatérský box a v roce 1994 byl druhý v soutěži amatérského šampionátu USA v pérové váze. Rok nato se účastnil Panamerických her, kde převzal bronzovou medaili. V roce 1995 skončil v mistrovství světa v Berlíně jako druhý. Vše nasvědčovalo tomu, že ho čeká slibná profesionální dráha.

Premiéru v profiboxu lehké váhy si Chico užil v březnu 1996 v Arizoně, kde zlikvidoval technickým k. o. Everetta Berryho, a jeho věhlas začal stoupal. Sto osmdesát centimetrů vysoký hubeňour měl slušně našlápnuto. Většinu vítězných zápasů odboxoval v superpérové váze. První větší úspěch zaznamenal v květnu 1997 v Las Vegas, kde bojoval o kontinentální titul s Mexičanem Javierem Richardem a bravurně ho knockoutoval ve 2. kole. V říjnu téhož roku, opět v Las Vegas, nastoupil proti dalšímu Mexičanovi, zkušenému Juanu Angelovi Maciasovi o interkontinentální titul v lehké váze. Macias neměl šanci. Byl o dvanáct let starší než Chico a tou dobou prohrával jeden zápas za druhým. Chico exceloval technickým k. o. v 6. kole. Do prosince 1998 se utkal sedmkrát v utkáních, která jen posilovala jeho sebevědomí. Tentokrát ho 18. prosince čekal v Sacramentu silný soupeř Gairy St. Clair, který za dosavadní profesionální kariéru neutržil jedinou prohru, stejně jako Chico. Australský Superman si dělal zálusk na titul IBF v superpérové váze. Marně. Ve 12. a zároveň posledním kole vyhrál Corrales na body. Dalšími úspěchy rtuťovitého Hispánce bylo např. utkání s Robertem Garciou o titul IBF super pérové váhy v říjnu 1999 a dva měsíce později Chico svůj post obhajoval proti Johnu Brownovi. V březnu 2000 zvítězil proti Derricku Ganierovi hned dvakrát. Jediný zápas ho korunoval na mistra IBF a IBA.

Chico jel jak neřízená střela. Zastavil ho až americký „Pretty boy“ Floyd Mayweather Jr.

v lednu 2001 v Las Vegas, kde šlo o titul WBC v superpérové váze. Jako by Chico ztratil svou pověstnou jiskru a odhodlání. Pretty boy si s ním doslova hrál. Corrales byl pětkrát odpočítáván, než jeho trenéři hodili do ringu ručník. Chico sice protestoval a chtěl pokračovat v boji, ale v 10. kole nebyl schopen dát Floydovi jediný úder a ten ho smetl technickým k. o.

Na dva roky se Diego stáhl do ústraní, nejen kvůli této prohře. Měl i osobní problémy, kdy čelil obvinění z násilí proti těhotné manželce. Až v lednu 2003 se vrátil do ringu a vybojoval za sebou čtyři netitulové zápasy. V říjnu 2003 stanul proti kubánskému emigrantovi Joeli Casamayorovi v Las Vegas v boji o volný titul WBO. Znovu nastala situace, kdy Chico protestoval a chtěl bojovat dál, ale ležel na zemi dvakrát. Joel zvítězil technickým k. o. v 6. kole. Dramatická odveta se konala v březnu 2004 v Connecticutu. Joel se sice v ringu pohyboval lehce a lépe než Diego, ten měl však navrch agresivními údery a tvrdými direkty. Zlom nastal v 10. kole, kdy Joel poslal Diega k zemi a postaral se o vzrušující moment. Zápas byl napínavý, protože 11. kolo bylo vyrovnané a ve 12. kole hrál Joel jasný prim a u Chica se začala projevovat zřetelně únava. V jednu chvíli to vypadalo, že Chico situaci neustojí, ale nakonec rozhodčí rozhodli v jeho prospěch. Tímto zápasem se Diego vrátil na špičku a ukončil působení v superpérové váze.

Další dvě utkání pokořil své soupeře technickými k. o. a stal se držitelem pásu WBO a WCB v lehké váze. Fanoušci boxu hodnotí jako nejslavnější Diegův zápas duel mezi ním a úřadujícím šampionem WBC José Luisem Castillou. V květnu 2005 ho Chico vyřadil technickým k. o. v desátém kole a američtí novináři utkání označili za zápas roku. Pět měsíců poté však s Castillem v odvetě prohrál a bohužel své dva poslední zápasy před svou smrtí také. V předposledním zápase se znovu utkal v říjnu 2006 s Joelem Casamayorem a o titul WBC přišel rozhodnutím rozhodčích ve 12. kole. Měsíc říjen v kombinaci s Joelem zkrátka pro Chica znamenal jen smůlu.

Chico se odmlčel a svůj volný čas trávil více se svou rodinou. 7. května 2007, přesně dva roky na den od svého triumfu nad Castillem Chico v Las Vegas dobojoval. Motocykl Suzuki, který vlastnil teprve pár dní, se střetl ve vysoké rychlosti s osobním vozem a Chico byl na místě mrtvý. Jeho tělo bylo odmrštěno nárazem od místa nehody několik desítek metrů.Tragédie byla o to větší, že po sobě nechal tři malé děti a jeho manželka Michelle byla opět gravidní. Nezkrotný živel měl v srpnu oslavit pouhých třicet let…