Smrt dala K.O.! - díl 3. - Letecká neštěstí

V dalším dílu tragicky zahynulých boxerů vás seznámíme se třemi odlišnými osobnostmi, které spojuje jejich profese a smutný osud - vzlétli jako andělé a na zem dopadli jako ptáci se zlomenými křídly... Poslední z nich – Čechoslovák Vilda Jakš – nemohl být ani pohřben s pietou, která mu náležela. Jeho tělo se nikdy nenašlo, byl prohlášen za nezvěstného…

Rocky Marciano Na křídlech byznysu

Rocco Francis Marchegiano, přezdívaný Rocky, se narodil 1. září 1923 v Brocktonu ve státě Massachusetts. Tento budoucí šampion těžké váhy, který nebyl v profiboxu nikdy, ukázal svou houževnatost a nezdolnou sílu už v pouhých osmnácti měsících, kdy bojoval s těžkým zápalem plic a přežil hlavně díky své silné tělesné konstrukci. Jeho robustní zdraví možná předpověděla i jeho porodní váha. Chlapeček vážil při narození neuvěřitelných 5,4 kg! Byl typickým americkým dítětem – hrál baseball, americký fotbal a snil o profesionální kariéře v jednom z těchto sportů. Soudí se, že právě díky baseballu získal Marchegiano návyk tvrdě trénovat, většinou až do úplného vyčerpání. Z fotbalového týmu byl však vyloučen, začal zanedbávat školu a brzy opustil i ji. Nevzdělaný mladík se živil, jak se dalo. Vystřídal mnoho zaměstnání – byl závozníkem, prodavačem obuvi, zaměstnancem těžební společnosti, metařem. Právě práci metaře si později pochvaloval, protože díky ní získal rychlost a lehkost v rukou.

V roce 1943 byl povolán do armády a sloužil v Anglii. Tam poprvé získal příležitost seznámit se s boxem na vlastní kůži. Zpočátku to bral jako příjemné zpestření a možnost úniku ze služby v kuchyni, ale brzy se ukázalo, že je Marchegiano talentovaný. Za tým armády nastoupil k prvnímu amatérskému zápasu, který vyhrál. Jeho další šancí byl turnaj Amatérské atletické unie, kde si však poranil klouby na ruce a ve třetím kole rozhodčí ukončili zápas. Později musel podstoupit operaci a lékaři byli dokonce toho názoru, že se bude muset boxu vzdát. Druhá světová válka se chýlila ke konci a Rocky byl převelen do Tichomoří, kde se opět vrátil ke své staré lásce – baseballu. V roce 1947 zkusil štěstí jako chytač za klub Chicago Cubs, ale protože nedokázal rychle přehazovat míč, byl z týmu vyhozen. Baseballový sen se rozplynul, ale Rocky se nechtěl sportu vzdát za žádnou cenu. A tady se opět nabízel box, který do té doby bral jen jako pouhé zpestření. Nedal na řeči, že je v pětadvaceti letech na boxování starý a bez kondice. Začal držet přísnou životosprávu a hlavně tvrdě trénoval. Na začátku své profesionální kariéry si změnil příjmení na jednodušší variantu Marciano, protože jeho původní jméno promotér komolil. Rocky začal trénovat nejprve se svým dlouholetým přítelem Aláliem Kolombem, ale svůj specifický styl si vypracoval pod vedením svého trenéra a učitele Charleyho Goldmana. Rocky bral přípravu na svůj první zápas opravdu vážně. Běhal každý den minimálně sedm mil ve speciálních těžkých botách a využíval také vedení ran pěstmi pod vodou, čímž dokázal vyvinout obrovskou sílu úderů.

Po dvaceti zápasech během čtyř let, kdy poznal mnoho rozličných soupeřů, proti kterým stál v ringu v různých zemích Spojených států (např. Rhode Island, Pensylvánie, New

York), narazil Rocky na opravdu prvního tvrdého protivníka, jakým byl Ted Lowry z Maine. Ten mohl podle odborníků vydržet Rockymu pouhá tři nebo čtyři kola. Rocky s ním bojoval dvakrát a pokaždé zápas trval plných deset kol. V obou případech Marciano nakonec vyhrál. V dalších zápasech Rocky soupeře porážel knockoutem až do chvíle, kdy stanul tváří v tvář Rolandu La Starzovi z Bronxu. Po perných deseti kolech Rocky zvítězil. Bylo to těžce vydřené vítězství, ale pomohlo Rockymu ke zviditelnění. Poprvé ho diváci mohli spatřit na televizní obrazovce, když v přímém přenosu porazil v šesti kolech Rexe Laynea.

V říjnu 1951 se utkal v ringu s legendárním Joe Louisem, který měl už však svá nejlepší léta za sebou. Když ho Rocky poslal v osmém kole k zemi, z vítězství se neradoval. V šatně se dokonce rozplakal, protože Joe byl jeho dětským idolem, a nikdy si nedokázal představit, že by svou modlu mohl porazit. Přesto mu právě tento duel paradoxně otevřel cestu k velkým zápasům o titul světového šampiona.

O rok později ho čekala velká šance ve Philadelphii. Obhájcem titulu světového prvenství byl Jersey Joe Walcot , který poslal Rockyho hned v prvním kole k zemi. Ten se zvedl už po třech vteřinách, ale znovu inkasoval řadu dalších tvrdých úderů. Jersey však jakoby narážel na opravdový kus skály. Žádná z jeho ran Rockyho už „neskolila“. Naopak. Marcianova taktika dělat ze sebe „otloukánka“, se vyplatila. Dostal se k Walcotovi, který ustoupil blíž k provazům a zasadil mu ve 13. kole pravačkou krátký „smrtící“ přímý úder – direkt, který mířil přímo do brady. Walcot upadl do provazů a z bezvědomí byl „kříšen“ několik minut. Tento vítězný úder je dodnes považován za jeden z nejtvrdších, které kdy v ringu padly.

Rocky obhajoval svůj titul celkem šestkrát. V repríze zápasu z Philadelphie v roce 1953 poslal Rocky Walcota k zemi hned v 1. kole. Téhož roku knockautoval v New Yorku v 11. kole i Rollanda La Starzu. Rodák z Bronxu byl tvrdý oříšek, známý svou defenzivní herní taktikou. Trenér Goldman Rockymu poradil, aby Rollanda trefoval do rukou, dokud je nedá dolů, a ten si vzal jeho radu více než k srdci. Bušil do soupeřovy horní části těla tak surově, až se na Rollandově předloktí objevily podlitiny a hematomy. V 10. kole už nebyl schopen zvednout rukavice nad ramena a po zápase musel podstoupit operace obou předloktí, na kterých měl ošklivě přetrhané šlachy.

Dalším Rockyho protivníkem byl „velikán“ Ezzard Charles, přezdívaný Kobra ze Cincinnati. Utkali se spolu dvakrát v roce 1954. V červnu zvítězil Marciano výrokem rozhodčího, Charles s ním vydržel bojovat plných 15 kol. Souboj byl veden v brutálním duchu a je považován za jeden z nejostřejších utkání o titul mistra světa v historii. Odveta se konala v září opět v New Yorku na stejném stadionu v Bronxu. Všichni byli zvědaví, zda má Charles na víc než jen vydržet do konce. Už ve 2. kole poslal sice Rocky Ezzarda k zemi, přesto se v 6. kole vzchopil a nečekaně zasáhl levým hákem Rockyho do nosu. Rána byla tak prudká, že sekundant nebyl schopen zastavit krvácení a ringový lékař doporučil boj ukončit. Marciano však odmítl, přestože polykal krev. Jako by si říkal – teď nebo nikdy – a v 7. kole poslal Charlese dvakrát k zemi. Ten se už podruhé nestačil včas zvednout.

V roce 1955 čekala Marciana obhajoba v San Franciscu proti Donu Cockellovi z Velké Británie. Rocky byl prý zastrašován mafií, aby zápas vypustil. Marcianova odpověď byla jasná: zvítězil nad Donem v 9. kole technickým K.O.

Poslední titulový zápas ho čekal v září 1955 a opět na stadionu v Bronxu. Vyzval ho další legendární boxer tmavé pleti Archie Moore, který měl v té době za sebou třicet dvě utkání, z toho jedinou prohru. Rocky se však nezalekl, naopak: poté, co se nechal Archie slyšet, že bude první, kdo sesadí Marciana z trůnu, dostal Rocky ještě bojovnější náladu. Očekávaný duel se měl konat 20. září, ale kvůli blížícímu se hurikánu byl přesunut o den později. Televizní přenos sledovalo v té době rekordních čtyři sta tisíc diváků. Oba chtěli vyhrát, a tak zápas brzy začal připomínat spíš rvačku. V takovém „duchu“ se Rocky cítil jako ryba ve vodě. Dorážel na Moora ze všech stran a zcela „ignoroval“ jeho údery. Jako by byl opravdu z kamene. Archie byl počítán dvakrát v 6. kole, v osmém ležel stále na zemi, i když zvonek ohlašoval konec kola. O přestávce mu lékař radil, aby se vzdal, ale Moore to sveřepě odmítl. V 9. kole ho poslal Marciano k zemi definitivně.

Sedmadvacátého dubna 1956 ohlásil Rocky konec své kariéry. Bylo to překvapivé, téměř šokující rozhodnutí. Bylo mu pouhých jednatřicet let a měl skvělou bilanci. Bál se snad pokoušet osud a nechtěl přetrhnout svůj vítězný řetězec prohrou? Jistě si uvědomil, že on sám je pro své soupeře jakousi výzvou. Kdo by nad ním vyhrál, slavil by hned dva triumfy: připravil by ho o post „krále“ a byl by oslavován, že jako první porazil „nepřemožitelného“. Konečně jeho prohlášení to nepřímo potvrdilo. Deník The New York Times jej citoval: „Domnívám se, že Joe Louis udělal chybu, když se pokusil o comeback. Nemohu sice s určitostí tvrdit, že v budoucnu něco takového neudělám také. Pokud mě nebude tlačit nedostatek peněz, boxovat mě už nikdy neuvidíte. Teď se mám dobře a hodlám trávit co nejvíce času se svou rodinou.“

Jedna z dalších možností, která mohla být impulzem odchodu z ringu, byla Rockyho nechuť k promoterským praktikám. Podezíral svého manažera Alla Weilla z nekalého obohacování do vlastní kapsy. Weill chtěl nejenom polovinu zisku z kontraktu, když by Marciano vyhrál, ale bylo zde i podezření, že Weil kšeftoval se vstupenkami v ceně tisíců dolarů, aniž by do tohoto „handlu“ Rockyho zasvětil. Dále se šampion také doslechl, že Weill si ulil na své konto deset tisíc dolarů z reklamních cen Marcianovy titulové „obrany“ proti Donu Cockellovi.

„Boxerský důchod“ si užíval Rocky po svém - ve velkém stylu. Neměl rád rutinu, těšily ho divoké jízdy v rychlých automobilech (co je rychlé, to je nebezpečné) a byl fascinován gangsterským způsobem života. Pro bohaté italské Američany byl hrdinou, kteří ho zvali na štědré večeře a platili jeho obleky. Rodinný život rozhodně nebyl idylický, jak Rocky předtím tvrdil. V roce 1950 si vzal za ženu Barbaru Cousins a vychovávali spolu dvě děti. Jenže Barbara byla domácký typ a to se neslučovalo s manželovou náruživostí jak pro společenský život, tak pro jeho slabost k něžnému pohlaví. Navíc se rozhodl investovat peníze do sítí restaurací a koupi floridských mokřin. Obojí skončilo katastrofálně. Investice byly značně ztrátové. Zadlužil se a další finance hledal u lichvářů. V polovině šedesátých let odmítl bojovat proti Muhammadu Alimu, přestože mu byla nabídnuta v té době rekordní cifra - dva miliony dolarů.

Krátce před svou smrtí, se Marciano spolu s Muhammadem Alim účastnil filmové fantazie – což byla počítačová simulace hypotetického boje na vrcholu jejich sportovní slávy. (Něco podobného použil Sylvester Stallone v novém díle Rockyho). Zápas byl vysílán 20. ledna 1970 a Marciano v něm vyhrál K.O. ve 13. kole.

Poslední srpnový den roku 1969, v předvečer jeho šestačtyřicátých narozenin, letěl Marciano do státu Iowa pronést řeč a podpořit syna údajného šéfa mafie z Iowy, který seděl v malém soukromém letadle Cessna 172 s ním. Boss chystal pro Rockyho překvapení – jeho oslavu narozenin. Marciano ještě v letadle plánoval, že do rána bude zpět u rodiny a oslaví narozeniny s nimi. Ale budoucnost nachystala zlé překvapení. Noční špatná viditelnost, velmi nepříznivé počasí i nezkušenost pilota – to vše mělo za následek, že cessna narazila do stromu dvě míle před ranvejí poblíž Des Moines. Oba pasažéři i pilot byli na místě mrtví.

Marciano je jediným světovým šampionem v těžké váze, který za dobu své profesionální dráhy nebyl nikdy poražen a po zásluze je členem Dvorany slávy nejlepších boxerů dvacátého století.

Marcel Cerdan Na křídlech lásky

Narodil se jako Marcellin Cerdan (známý pod přezdívkou Casablanca Clouter ) 22. července 1916 v Sidi Bel Arbes v Alžírsku. Tento francouzský šampion začal svou profesní dráhu ve welterové váze, později se přesunul do střední váhy. Během patnácti aktivních let stihl odboxovat sto patnáct zápasů, z toho pouze čtyřikrát prohrál! Na svém kontě měl čtyřicet pět vítězných knockoutů. Právem je považován za jednoho z nejvýznamnějších boxerů nejen v Evropě, ale i v severní Africe.

Profesionální kariéru začal 4. listopadu 1934 v Meknes - Maroko. Nad svým soupeřem Marcelem Bucchianerim zvítězil v 6. kole na body. Během následujících čtyř let si zvykl jen vyhrávat, většinou v arénách Maroka (Casablanca, Meknes), Francie (Paříž) a Alžírska. V roce 1938 Marcel poprvé získal titul mistra Francie ve welterové váze. Svého soupeře Omara Kouidriho jednoznačně vybodoval.

Hořkost a pokoření okusil Marcel Cerdan 4. ledna 1939 v Londýně. Byl zvyklý jen vyhrávat a svého soupeře – Angličana Harryho Crastera – jednoduše podcenil. Harry měl na svém kontě mnohem víc proher než vítězných soubojů, v jeho prospěch svědčil snad jen fakt, že měl výhodu domácího prostředí. Sebevědomý Marcel prohrál zbytečně hloupě. V 5. kole byl diskvalifikován za nečistý způsob boje.

O tři týdny později Cerdan opět zahájil šňůru vítězství. Ital Ercole Buratii byl jasným outsiderem, který ze svých sedmnácti profesionálních utkáních ukončil jen dvě vítězně. Marcel nad ním zvítězil v 10. kole na body.

Začátkem června v roce 1939 Marcel Cerdan cestoval do Itálie, kde se ucházel o titul mistra Evropy. Ital Saverio Turiello, známý jako Milánský panter, nebyl snadný soupeř. (pro zajímavost – jeho profesionální dráha obsáhla sto devadesát zápasů) Patnáctikolový zápas se zdál nekonečný a nakonec Marcel vybojoval titul mistra Evropy ve welterové váze, když se na jeho stranu přiklonili všichni rozhodčí.

V květnu 1941 čekala Cerdana v Alžíru obhajoba titulu s jemu už známým rivalem Omarem Kouidrim. Marcel porazil Omara před limitem v 6. kole a žezlo mistra Evropy držel dál.

Marcel odboxoval mezi titulovými „mači“ spousty „obyčejných“ soubojů, některé však byly interesantní. Za zmínku stojí například utkání z 18. dubna 1942 v Paříži, kdy Marcel knockoutoval Gustava Humeryho, přezdívaného Tygr, v pouhé dvacáté druhé sekundě 1. kola.

V polovině srpna téhož roku Marcel podruhé v životě prohrál a dlužno dodat, že opět vlastní vinou. Při zápase s debutujícím Victorem Butinem v Alžíru „fauloval“ a rozhodčí zápas ukončil v 8. kole. Pro Victora to byl ohromný úspěch. Jeho první vítězný zápas, a navíc s takovým velikánem, jakým Cerdan byl!

O měsíc později už stál v pařížském ringu v plné pohotovosti proti Jose Ferrerovi, aby obhájil evropský trůn. Podařilo se a následovala dlouhá trať vítězných duelů. V roce 1945 začal Marcel boxovat ve střední váze. Poslední listopadový den vybojoval v této kategorii titul mistra Francie a vzal tak knockautem ve 3. kole prvenství dosavadnímu držiteli, kterým byl Assane Diouf. Svůj nově získaný titul obhajoval ještě několikrát, pokaždé s úspěchem. Jeho soupeři - Edouard Tenet, Robert Charron – odešli z ringu s nepořízenou.

Šestého prosince 1946 se Marcel poprvé vydal do USA, aby se mohl v New Yorku City na stadionu Madison Square Garden utkat se sokem Georgiem Abramsem. Atributi se přiklonili na stranu Francouze.

Začátkem února 1947 se Cerdan premiérově utkal o titul mistra Evropy ve střední váze s Belgičanem Leonem Fouquetem, kterému dal K.O. hned v 1. kole. Nastala Marcelova nejúspěšnější profesionální etapa. V letech 1947 a 1948 hodně cestoval a ve Francii, v USA, v Kanadě a ve Velké Británii mu podlehla taková esa, jakými byli například Herold Green, Jean Walzack nebo Bert Gildou.

Třiadvacátého května 1948 Marcel svůj titul mistra Evropy neobhájil. V Bruselu podlehl v 15. kole na body Belgičanu Cyrille Delannoitovi , známého pod přezdívkou Tarzan. Cerdan svou třetí prohru samozřejmě jen tak nespolkl a o dva měsíce později si to v Bruselu rozdal s Tarzanem podruhé. Tentokrát ale už zvítězil. Po patnácti kolech rozhodčí určili vítězem právě jeho.

V tomto hektickém období se Marcel seznámil s váženou šansonovou zpěvačkou Edith Piaf a šlo o silné milostné vzplanutí na obou stranách. Křehká Edith milovala všechny své milence spalující, hladovou láskou, ale o Marcelovi tvrdila, že byl její největší životní mezník v milostných vztazích. Jejich vztah byl plný protikladů. Edith žila bouřlivým bohémským životem – navštěvovala noční lokály, kouřila, pila nadmíru alkohol, brala drogy. Proti ní byl Marcel asketa. Nekouřil, nepil, chodil „spát se slepicemi“. Žili spolu střídavě v Paříži a v New Yorku. Marcel chodil na Edithtiny koncerty, ona zas na jeho zápasy, při kterých zavírala oči a do ochraptění volala : „Do toho, Marceli !“ Tisk se samozřejmě otíral o jejich vztah, zvlášť poukazoval na to, že je Cerdan ženatý a má tři děti.

Jedenadvacátého září 1948 se v New Jersey na Roosevelt Stadium chystalo velkolepé utkání o titul mistra světa mezi Marcelem Cerdanem a americkým „Ocelovým mužem“ Tonym Zalem. Novináři se opět pustili do Edith, že podkopává asketický život velkého šampiona. Zpěvačka se prý modlila, aby Marcel vyhrál a tak se také ve 12. kole stalo. Před velkými oslavami dal Marcel – novopečený mistr světa – přednost své lásce Edith, s kterou se procházel ulicemi New Yorku, kde spolu bydleli. A Amerika konečně přijala Edith za vlastní.

V polovině června roku devětačtyřicátého musel Marcel znovu obhajovat své prvenství proti vyzývateli, kterým nebyl nikdo jiný než Býk z Bronxu – Jake LaMotta.

(Biografický film Žuřící býk o životě Jakea LaMotty natočil v roce 1980 režisér Martin Scorsese a snímek svým neobvykle realistickým zpracováním šokoval tehdejší publikum. Titulní roli „šíleného“ boxera brilantně ztvárnil herec Robert De Niro, který získal za roli sošku Oscara za Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.)

Duel se konal v Detroitu na Briggs Stadium. Marcel si hned v 1. kole vykloubil rameno a v 10. kole už nevydržel se silami a musel utkání vzdát. Byla to jeho čtvrtá prohra a ztráta titulu mistra světa bolela. Marcel už nedostal příležitost postavit se znovu Jakeovi, i když kontrakt na odvetné utkání byl podepsán. Vrátil se do Paříže, aby se na odvetu řádně připravil a upravil si tréninkový program. Edith s ním sice sdílela zklamání z prohry, ale měla nasmlouvaná podzimní angažmá ve Versailles na Manhattanu. Měla obrovský aplaus, zářila, ale k úplnému opojení z úspěchu jí chyběla Marcelova přítomnost. Potřebovala s ním sdílet radost a chybělo jí jeho povzbuzování na dalších koncertech. Volala své lásce do Francie: „Miláčku, proboha, přijeď hned za mnou, nemůžu se tě dočkat! Ne, lodí ne. Trvalo by to moc dlouho. Sedni na letadlo!“ Marcel jí řekl: „Dobře, zítra jsem u tebe. Líbám tě.“ Byla to jeho poslední slova, která od něj Edith slyšela. Sedmadvacátého října 1949 se letadlo, ve kterém seděl, zřítilo na Azorských ostrovech. Ten večer zpěvačka koncert neodřekla. Vydržela - bledá, na pokraji zhroucení, zpívala pro svou ztracenou lásku, obviňujíc sebe samu, že na Marcelově smrti nese vinu. Diváci na konci vstali, aby vzdali hold mrtvému šampionovi.

(1. V roce 1983 natočil režisér, scenárista a producent Claude Lelouch film o jejich vztahu – Edith a Marcel. Roli slavného boxera si zahrál jeho vlastní syn - Marcel Cerdan Jr., který vybojoval v ringu nejeden souboj). 2. Profesionalita Marcela Cerdana ovlivnila i budoucího slavného herce Jean-Paul Belmonda, který Marcela velmi obdivoval a díky němu se chtěl stát také boxerem. Belmondo v boxu vynikal, ale nákaza tuberkulózou v jeho šestnácti letech mu sportovní ambice překazila).

Jedinečný šampion Marcel Cerdan byl pohřben v Cimeticre du Sud, Perpignan, Languedoc Roussillon ve Francii a byl rovněž „pasován“ do síně boxerské slávy.

Vilda Jakš Na křídlech války

Vilém Jakš se narodil 25. dubna 1910 v malé obci Bratčice u Brna. Pozdější vynikající profesionální boxer a příslušník 311. československé bombardovací perutě v Anglii se spolu se svým bratrem Jožkou vyučili čalouníky. Jejich otec padl v první světové válce na ruské frontě a o chlapce se měl starat jejich pražský strýc Chmelík. Nalinkoval jim celkem jasnou budoucnost: oba se budou zdokonalovat v oboru a stanou se čalounickými mistry. Jenže bratři už jako velmi malí chlapci trénovali na dvorku ještě na venkově. K tréninku jim sloužily pytle s pískem. A láska k boxu v nich přetrvala, zvlášť ve Vildově srdci, který se v Praze dostal do nuselského klubu. Přesun z Moravy do Prahy, původně zamýšlený jako putování za každodenní obživou, se stal odrazovým můstkem Vildovy skvělé sportovní dráhy.

Vilda vstoupil poprvé do ringu jako amatér v roce 1929 a před svým přestupem k profesionálům byl už mistrem ve welterové váze.

Patřil k zastáncům boxu v klasickém, nikoliv jednoznačně silovém pojetí, a tato filozofie ho dovedla k řadě vítězství, které odstartoval v březnu 1931. Odmítal své soupeře nenávidět a působit jim bolest za každou cenu, což mu ponechávalo nadhled a čistou mysl. Jeho způsob boje byl čistý, vystupoval kamarádsky a – jakoby samozřejmě – vyhrával. Jako amatér se utkal např. se Stoeckelem, Edou Hrabákem, Rakušanem Weilhammerem, Schorschem z Berlína, bavorským borcem Bohmem.

V květnu 1932 se Vilda přeřadil mezi profesionály. O dva měsíce později na hřišti Sparty debutoval z exmistrem Německa – Paulem Czirsonem. Následovaly zápasy s v Paříži žijícím Macákem, Němcem Wiesnerem, Kubáncem Bassinem. Na plakátech, které zvaly diváky na mistrovská či exhibiční utkání, většinou stálo: bojovné srdce, myslící hlava, rychlé nohy. Takto byl Vilda popisován a vysloužil si pověst tanečníka mezi provazy. V červenci 1934 na Štvanici mu byl soupeřem Rodolfo Radeali a zde musel Vilda zanechat tanečků a pustit se do tvrdšího boje. Zasadil soupeři několik přesných háků na bradu, ale z natrženého obočí mu kapala neustále krev. Po „krvavé“ a těžké bitvě vyhrál po deseti kolech šampion republiky střední váhy Vilda Jakš.

Poté Jakš odjel do Francie, aby se v Paříži utkal s Lenghenem a Bassinem. Pařížané z něj byli u vytržení a volali na něj nadšeně: „Žaks, Žaks, Aleez Žaki !“

V prosinci už byl zpátky v Praze, aby se v Lucerně utkal s Frantou Nekolným, zvaným „česká mlátička“. Vildův levý direkt následovaný levým hákem, jeho úniky v sajdstepy – to vše bylo jeho výhodou a nad Nekolným zvítězil na body. Manažer Nekolného však podal protest proti výsledku utkání a argumentoval, že se Jakš dopustil „faulrány“, kdy Nekolný ještě nebyl na zemi a osočil soudce Kabeláže za špatný způsob rozhodování. Boxerská Unie nakonec výsledek zápasu anulovala.

V únoru 1935 čelil Jakš Španělovi Santosovi v Paris – Ringu. Zápas byl dramatický, Vilda šel k zemi v 1. kole hned třikrát a zdálo se, že vítěznou trofej si odnese Santos. Naštěstí po 6. kole se Vilda „zmátořil“, nabyl sebevědomí a čtyři tisíce diváků opět aplaudovalo:

„Žaks !“ Toto vítězství mu zaručilo nabídku promotéra Khaeta, který ho pozval jako prvního československého rohovníka do montmartreského ringu. Jakš se měl utkat o titul mistra světa s velikánem Marcelem Thilem.

Vilda nepodceňoval přípravu a tvrdě trénoval v Berlitzově paláci. Čtvrtého května konečně přišel den, kdy proti sobě stanul holohlavý Marcel a kluk z Moravy. Thil Vildu podceňoval, navíc byl v domácím prostředí. Překvapivě však zaznamenal, že Vilda nebude tak snadná kořist. Král knockautů se v každém kole přesvědčoval, že mrštného „baleťáka“ nebude snadné porazit. V 10. kole se dokonce Thil, po dvou hácích na žaludek, ocitl na zemi. Ale s přibývajícími koly docházely Vildovi síly a ve 14. kole byl třikrát počítán. Nakonec manažer Krassowski hodil do ringu ručník a kolo před koncem zápasu Thil obhájil post mistra světa. Vilda byl zklamán a do československého rozhlasu prohlásil, že nebyl v nejlepší formě a doufá, že příští boj o šampionát vyhraje. Mrzelo ho i to, že jeho manažer předčasně ukončil zápas. Pařížský tisk hodnotil zápas různě: „Vítězství Thila je důsledek zákona silnějšího nad slabším. Jakš ale vedl svůj boj s velkou inteligencí“. Nebo: „Thil je neporazitelný mistr. Jakš je odvážný bojovník, ale špatný taktik“. Nebo „Jakš se bil s obdivuhodným srdcem“, „Byl to úspěšný večer. Šlo o maraton dvou rozlišných škol“. Sám Thil řekl zpravodaji listu Paris Soir: „Jakš je skvělý šermíř pěstí, vědecký rohovník, a má před sebou krásnou budoucnost.“

Sotva se Vilda vzpamatoval z prohry s Thilem, toužil po odvetě. Přípravu na ni však překazila druhá světová válka – Jakšův největší protivník. Vilda se netajil nenávistí vůči fašismu a povinnost bojovat proti okupantům bral naprosto samozřejmě. Před příchodem nacistů narukoval do armády a spolu s Františkem Nekolným a dr. Hrubanem vydali výzvu ke všem československým sportovcům na obranu republiky. Věnoval část svých financí na zakoupení letadel pro armádu, která nakonec kapitulovala. Ne tak Vilda. Toužil se dostat k našim letcům, kteří byli roztroušeni kdesi ve Francii. Jak se k nim však z neprodyšně zadrátovaného protektorátu dostat? V Praze řádilo gestapo a Vilda s armádním revolverem v kapse horečně plánoval útěk. Činovníci Unie profesionálních boxerů Tlapák a Tausig mu napsali potvrzení, že je vyslán do Říma vybojovat zápas, který pomůže k utužení styků se spřátelenou Itálií. Vše se ovšem dělo bez vědomí nejvyšších funkcionářů Unie, z nichž někteří kolaborovali. V případě prozrazení Vilda navrhl, že se přizná k vloupání do kanceláře a k odcizení razítka. Vydal se na cestu do Marseille, která mu trvala čtyřicet devět dní.

Po kapitulaci Francie, v červnu 1940, cestoval přes celou Francii do přístavu Bordeaux a odtud do jihozápadního cípu Velké Británie – do přístavu Falmouth. Následoval letecký výcvik v táboře Innsworth Lane a pak letiště Honington. Zde byl rotmistr Jakš členem posádky Wellingtonu T2972 311. československé bombardovací perutě. Následovaly stovky operačních letů. Pět tisíc letových hodin. A také statisíce kilogramů shozených pum… Při jednom z operačních letů byla posádka wellingtonu zasažena granáty. Jakše zasáhla střepina, ale díky pevnému moravskému kořínku se ze zranění vyléčil dříve, než jeho spolubojovníci čekali. Po dobu rekonvalescence trénoval a bavil své kamarády imitací souboje s Thilem. Nemohl se však dočkat úplného uzdravení a dostat se zas do vzduchu. Žádal o znovuzařazení k bojové osádce, a velitel, vědom si toho, že dobrých střelců nemají nazbyt, okamžitě souhlasil.

Vilda prodělal výcvik pro novou službu na základně Aldergrove v Severním Irsku a operační činnost zahájil v červnu 1942 na letišti u městečka Talbenny v jižním Walesu. 311. peruť dostala nejmodernější čtyřmotorové stroje, které vydržely ve vzduchu skoro dvacet hodin – liberatory, které byly vybaveny radary. Pobřežnímu letectvu umožňovalo takovéto vybavení vidět i přes mlhu nepřátelské ponorky na hladině. Liberatorům však letiště v Tallbeny příliš nevyhovovalo, a tak se celá peruť stěhovala do Beaulieu u Southamptonu na jižním pobřeží Anglie. Všechny osmičlenné či devítičlenné posádky, včetně Vildy, absolvovaly s Liberatorem B 24J dlouhé hodiny výcviku. Při závěru zacvičování přijel letce podpořit a povzbudit prezident republiky dr. Edvard Beneš.

Liberator s osmičlennou posádkou, kterému velel štábní kapitán Jindřich Breitcetl, odstartoval ke svému prvnímu bojovému letu ráno 21. srpna 1943 a celý den hlídkoval nad hladinou Biskajského zálivu. Členem posádky byl i střelec Vilda Jakš. Poslední spojení s liberatorem zaznamenal letištní telegrafista kolem osmnácté hodiny, pak bylo spojení přerušeno. Druhý liberator, který se vrátil v pořádku, ráno vzlétl opět nad moře, aby pátral po gumových člunech. Byla totiž naděje, že i když se Breitcetlův liberator nevrátil na základnu a byl sestřelen německými letouny, posádka se mohla zachránit nouzovým přistáním či na šňůrách padáku. Nenašlo se však nic, po stroji a člunech ani památka. Výraz „missing“ (nezvěstný) se u pobřežního letectva téměř vždy rovná smrti.

Vilda předtím, než se dostal k letectvu, prohlásil s optimismem jemu vlastním: „Ring mi neuteče, v nejhorším se tam vrátím jako dědek. Nejdřív musím spráskat Hitlera...“ Ring mu sice utekl, ale on sám neutekl před povinností bojovat za svou vlast. Nesloužit v armádě by považoval za zbabělost. Vilda Jakš byl nejen vynikajícím boxerem s velkým srdcem, ale i vlastencem, na kterého by náš národ neměl nikdy zapomenout.