Pohled zpět: Andre Reinders - rozhovor z roku 2007

Někteří z Vás již možná zaregistrovali na stáncích nové číslo našeho magazínu Bojová Umění, které přineslo rozsáhlý rozhovor s naším nejlepším MMA zápasníkem Andre Reindersem. S Andre jsme dělali rozhovor již v roce 2007, kdy ještě nebyl zdaleka tak znám širé "veřejnosti" jako dnes a tak jsme si řekli, že ne všichni čtenáři četli tento starší rozhovor a že by bylo zajímavé jim ho posyktnout, aby si mohli udělat ucelený pohled na tohoto skvělého bojovníka.

Pokud ještě nemáte aktuální číslo našeho magazínu, utíkejte do stánku, nebo si ho můžete objednat zde.

-----------------------------------------

Ještě jednou upozorňujeme, následující rozhovor vyšel v časopise Bojová Umění v roce 2007!

Řekni nám něco o sobě. Co tě vlastně přivedlo k bojovým sportům a konkrétně k MMA? Bojové sporty jsem dělal v podstatě od malička. V osmi letech jsem začal, asi jako každý v tom věku, s Karate u kterého jsem vydržel do patnácti. V tom věku mi začalo docházet, že Karate je sice hezký sport, ale co se týče reálné účinnosti, je už na tom poněkud hůř (usmívá se). Někdy kolem osmnácti jsem ještě s několika kamarády začali s thajským boxem. Začal jsem u Tómy, chvíli Honza Vávra.... v té době jsem se ale dostal na školu do Brna a tak jsem začal při studiu trénovat u Karla Kaisera v Muay Thai Brno. Po ukončení studia jsem se vrátil zpět do Prahy. Několik mých kamarádů trénovalo Free fight u Dana Bartáka v Pentagymu, a vzhledem k tomu, že jsem se o Free fight už nějakou dobu zajímal, tak jsem neváhal. V současné době trénuji MMA (Free fight) a thajský box u Petra Macháčka v Hanuman Gymu a ještě brazilské jiu jitsu v Jungle BJJ u Fernanda Arauja. Bojové sporty jsem tedy dělal od malička, akorát jsem přidával na tvrdosti a komplexnosti . (směje se)

Zmínil si vysokou školu? Co jsi vystudoval? Vystudoval jsem politologii a sociologii.

Jak se slučuje studium vysoké školy s těmito sporty, nekoukali na tebe spolužáci trochu zvláštně? Ze školy nás trénovalo thajský box víc, takže jsem v tom nebyl sám. Ale zápasil jsem jako jedinej. Jak jsem se později dozvěděl, tak i někteří profesoři, kteří nevěděli co dělám za sport, na mě koukali trochu divně. Ani se jim nedivím, když mi obličej dost často „zdobily“ monokly a na přednášky jsem často spíš dokulhal než došel kvůli rozkopaným nohám. A s některými spolužáky to možná bylo podobně.

Dosáhl si v thajském boxu nějaký úspěchů? Jako úspěch můžu brát i to, že se mi zatím vyhnula nějaká vážnější zranění, ale ty si asi myslel dosažené výsledky (směje se). Jediný co bych zmínil, že jsem se v roce 2003 umístil na prvním místě na mistrovství světa asociace WPKA.

Živíš se svojí profesí anebo už funguješ jako "profesionální" sportovec? I když trénuju jako profesionální sportovec, tak samotný sport mě neuživí. Kdybych v těch osmi letech začal s fotbalem tak by mě možná živil (směje se), jenže v bojových sportech je v našich podmínkách téměř nemožné se živit jako profesionál pokud za sebou nemáte nějaké dobré sponzory a ty se do těchto sportů příliš nehrnou. Jsem ale optimista, někdo by řekl že jsem naivní (směje se), a doufám, že se to třeba změní.

Máš za sebou velmi těžký turnaj La Onda Fight Night. Můžeš nám k tomu říct trochu více? Samozřejmě. Na konci srpna, konkrétně 26., se v německém Magdeburgu konalo tradiční gala La Onda Fight Night, pod patronací WFCA. Protože jsem díky Petru Ottichovi v poslední době poměrně často zápasil na akcích pořádaných touto organizací a vždy vítězně. Byl jsem nominován na turnaj ve free fightu nazvaný „Best Of Europe“, který se uskutečnil právě na tomto galavečeru. Šlo o „čtyřkovou pyramidu“ do které kromě mě byl nasazen i veterán Pride Jean Francois Lenogue, německá vycházející hvězda Nordin Asrih a asi hlavní favorit turnaje, Polák, Grzegorz Jakubowski. Bohužel jsem si poslední den na soustředění Hanuman Gymu, které končilo týden před turnajem, způsobil výron kotníku. Částečně se tak naplnila moje předpověď, že na turnaj po soustředění nastoupím buď zraněný a nebo ve skvělé formě. Naplnilo se obojí (směje se). Před zápasem jsem musel kotník „zatejpovat“, abych si vazy kolem kotníku při zápase neutrh úplně. Bylo mi ale jasný, že pravou nohou toho moc nenakopu a pohyb taky nebyl zrovna ideální. V semifinále jsem zápasil s Němcem, původem z Maroka, Nordinem Asrihem. Asrih měl působivý rekord sedm vítězství a pouze jedinou prohru, kdy ho porazil pouze Tomasz Drwal, který teď zápasí v nejprestižnějším světovém turnaji UFC. V tom zápase jsem málem Petrovi Macháčkovi způsobil infarkt (směje se). Po první oťukávací kombinaci, která snadno prošla krytem soupeře, jsem ho chtěl rychle „knoknout“ a naběhl jsem si na jeho hák, kterým mě poslal na zem. Asrih mě chtěl hned dobít, ale naštěstí se mi ho podařilo přitáhnout k sobě a nasadit mu páku na ruku, kterou „odplácal“. Ve finále jsem se potkal s Lenoguem, který porazil Jakubowskiho. Lenogua už jsem jednou porazil asi před rokem a půl. V tomhle zápase jsem se trápil. Lenogue mi pořád ustupoval a mě se ze zatejpovaným kotníkem dost špatně pohybovalo a kopat jsem mohl jenom levou nohou. Zápas to určitě nebyl moc pohledný, ale naštěstí se mi ho podařilo dovést do vítězného konce, hlavně díky tomu, že jsem soupeře pořád tlačil a víc jsem ho trefoval.

Byli nějaké ohlasy na tento turnaj mezi evropskými promotéry? Myslím, že určitě. Díky tomuhle vítězství jsem byl například zařazen do desítky evropských nejlepších bojovníků ve své váze.

V roce 2005 a začátkem 2006 jsi měl sérii několika proher za sebou zatímco v roce 2007 si ještě neprohrál a dostal ses do evropského top ten, co způsobilo ten obrat? V roce 2005 jsem začal zápasit ve free fightu a s odstupem času musím říct, že jsem ještě nebyl dostatečně připraven a navíc jsem začal z prvotního nadšení zápasit příliš často. Ze začátku jsem měl sérii několika rychlých vítězství, která mě nabudila tak, že jsem stihl na podzim 2005 za dva měsíce odzápasit sedm zápasů. Ke konci se už ale na mě podepsala, v podstatě, absence tréninku. Zápasil jsem téměř každý týden, což byl čas akorát tak na regeneraci, ale ne už na přípravu na zápas. Navíc moje znalosti boje na zemi byly minimální a obrana proti strhům v podstatě neexistovala. Tak se mi ke konci mýho dvouměsíčního zápasovýho maratónu podařilo nasbírat za týden tři prohry. S postupem času jsem začal trénovat u brazilského trenéra Fernanda Arauja brazilské jiu jitsu, z kterého boj na zemi ve Free fightu vychází. Díky němu jsem se při boji na zemi dost zlepšil. Díky Michalu Hamršmídovi jsem příležitostně začal trénovat se zkušenějšími „ultimátníky“ a v neposlední řadě jsem začal trénovat v Hanuman Gymu u Petra Macháčka, který se stará o mojí celkovou přípravu a za kterého v současné době zápasím.

Můžeš nám popsat jak vypadá tvůj tréninkový den? Snažím se trénovat dvakrát denně, jak mi to pracovní i jiné povinnosti dovolí. Dá se říct, že můj trénink se dělí na kondiční přípravu – posilovna a běh a technickou přípravu, která se skládá z tréninků thajského box u Petra Macháčka, brazilské jiu jitsu pod vedením již zmíněného Fernanda Arauja a na lapách mi zlepšují boxerskou techniku Oleg Matuszevic a Zoran Pešič.

Každého jistě ihned zaujme tvá vysportovaná postava, udržuješ nějakou speciální životosprávu? Myslím, že životospráva je nezbytná součást tréninku, kterou někteří dost podceňují. Dvojfázový tréninky jsou pro tělo dost náročný a proto abych se stačil mezi tréninky zregenerovat musím mít správnou skladbu stravy a používat vhodný doplňky výživy.

Jaká je myslíš v ringu (v kleci) tvá nejlepší zbraň? Mozek (směje se).

Můžeš to trochu rozvést? V tak komplexním sportu jako je MMA je podle mě mozek to nejdůležitější. Musíte mít sakra dobře rozmyšleno, co chcete dělat, mít vůli k vítězství a dobré instinkty, protože tady může i drobná chyba znamenat rychlý konec. Nemyslím si, že vynikám nějakou konkrétní technikou a určitě by se našli i fyzicky zdatnější bojovníci, takže to musí být někde jinde (usmívá se). Ale těžko se můžu sám hodnotit, to radši nechám na jiných.

A na čem musíš ještě zapracovat? Určitě mám ještě co dohánět po technické stránce, jak na zemi tak i v postoji. Naštěstí k tomu mám výborný trenéry... snad se mnou budou mít dost trpělivosti (směje se).

Máš nějaké konkrétní cíle, čeho by si rád v zápasení dosáhl? Myslím, že jsem dost cílevědomý a ambice mám určitě vysoký... chci se dostat na ty nejprestižnější turnaje a zápasit s těma nejlepšíma bojovníky. K tomu ale samozřejmě vede ještě dlouhá cesta a mnoho hodin tréninku.

Chystáš se teď na nějaký zápas, uvidíme tě v dohledné době i v českém ringu? 28.října bych měl zápasit na prestižním německém galavečeru Fightclub Berlin. Žádné další zápasy zatím nemám potvrzené, ale jedná se i nějakých zápasech v Čechách. Tak doufám, že budu mít možnost po nějaké době zápasit i doma.

Kdo je v současné době nejlepší bojovník ve tvé váze? To je těžký říct, protože v současné době existují dva šampióni dvou prestižních organizací. Brazilec Anderson Silva je šampiónem UFC a Američan Dan Henderson drží pás šampióna, již zaniklé, Pride FC. Po odkoupení Pride vlastníky UFC je však pravděpodobné, že je brzy uvidíme bojovat spolu. Osobně se vždycky rád podívám na zápasy Denise Kanga.

Plánuješ ještě nějaké zápasy pod jinými pravidly než MMA (Muay Thai, K-1, grappling)? V grapplingu občas zápasím, abych si zdokonalil boj na zemi. Minulý rok jsem se stal vícemistrem republiky v grapplingu. V zásadě se nebráním zápasení v ničem, co má trochu vztah k MMA – to znamená brazilské jiu jitsu, grappling, muay thai, box, sambo, combat sambo. Samozřejmě to ale nesmí kolidovat se zápasy MMA, které jsou pro mě prvořadé a v dalších sportech zápasím jen pro zdokonalení svých bojových schopností v MMA. Je taky jasný, že v těchto sportech jen těžko dosáhnu na špičku… s MMA je to podobné jako s triatlonem, nejlepší triatlonista není nejlepší běžec, ani nejlepší plavec a jezdec na kole, ale je nejlepší ve všech třech sportech dohromady.

Máš nějaký tréninkový vzor? Tréninkový vzor nemám, myslím, že v současné době všichni trénují víceméně dost podobně... Jen v některých zemích k tomu mají trochu lepší podmínky než my.

Jaká je vlastně teď tvá zápasová bilance? Deset vítězství, pět proher a jedna remíza.

Vzpomeneš si ještě na svůj úplně první zápas? Jak jsem již říkal, začal jsem zápasit v thajském boxu... asi před nějakými 6-7 lety, ještě na původní Brumlovce. Tenkrát se ještě i amatérské zápasy jely bez chráničů. Vzpomínám si, že jsem, jako většina začátečníků, vlítnul do zápasu bez jakékoliv taktiky a snažil se svého soupeře prostě „sestřelit“. To se nepovedlo a už asi od půlky druhého kola jsem byl úplně vyšťavenej, soupeř na tom byl podobně a tak jsme oba už kolikrát padali na zem spíš vyčerpáním než po úderu. Myslím, že to muselo vypadat i docela komicky (směje se). Zápas nakonec skončil remízou.

Na který svůj zápas vzpomínáš jako na svůj nejtěžší? Nejtěžší? (přemýšlí) Myslím, že nejtěžší zápas na mě teprve čeká, ale jeden se mi teď vybavuje. Paradoxně to byl jediný amatérský zápas v MMA. Bylo to ve Švédsku na Cagechallenge 3 s Niklasem Nystromem. Bylo to v tom mém "maratónském" období na podzim 2005. Podcenil jsem tenkrát trochu váhu (zápas byl do 83 kg) a spoléhal na to, že jde jen o amatérský zápas a nadváhu budou tolerovat. V profi zápasech, které jsem měl před tím v Německu se tolerovala nadváha asi 2 kila. Vážení den předem jsme nestihli a tak jsem se vážil až v den zápasu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem asi tři hodiny před zápasem strávil víc jak hodinu v kuse v sauně abych tu váhu udělal. Do zápasu jsem nastupoval úplně dehydrovanej a vzpomínám si, že už na cestě do klece jsem se trochu motal (směje se). Soupeř do mě vlítnul dost agresivně a já jsem měl dost problémy se mu bránit, nakonec jsem silou vůle zvítězil technickým KO. Ke vším smůle, jsem však během zápasu použil techniku, která byla na tomhle konkrétním turnaji zakázaná - když jsem ležel na zemi a soupeř do mě kopal tak jsem ho ze země kopnul do břicha. Technika, která je jinak samozřejmě běžná. Soupeř prodal protest s tím, že jsem ho tím kopem ochromil a díky to jsem pak vyhrál. Výsledek byl proto anulován - tj. no contest.

Říkáš že trénuješ dvakrát denně, k tomu práce a další povinnosti, zbývá ti ještě čas na ostatní věci, máš nějaké další koníčky? Času mi zbývá opravdu velmi málo, na jiné koníčky opravdu moc času nezbývá. Když už nějaký volný čas mám, snažím se ho věnovat přítelkyni - pokud nějakou zrovna mám (usmívá se) a kamarádům a známým. Času je málo, ale zase dělám sport, který mě baví a to je pro mě důležité.

Sleduješ i dění v ostatních sportech jako třeba K-1? Máš nějaké oblíbeně borce? Abych řekl pravdu, sleduju spíše MMA. V MMA mám rád bojovníky jako Mauricio "Shogun" Rua, Wanderlei Silva, Mirko "Crocop" Filipovič, Denis Kang, Dan Henderson, aba bratři Nogueirové, Fedor Emelianenko, Georges St.Pierre a mnoho dalších. Mám rád spíše komplexní bojovníky, kteří dokážou bojovat jak v postoji tak na zemi a kteří dělají zajímavé zápasy. Moc nemusím vidět zápasy bývalých zápasníků (myšleno řeckořímský/volný styl), jejich zápasy pro mě nejsou moc atraktivní. Většinou spočívají v tom soupeře dostat na zem a tam ho udržet a příliš nejsou vidět nějaké konečné techniky. Samozřejmě čest vyjímkám.

Měl si během své kariéry nějaký vážnější úraz? Vážnější úrazy se mi naštěstí zatím vyhnuly. Většinou šlo jen o podlitiny, tržné rány na obličeji, natržené vazy a na jaře jsem měl zlomené žebro z tréninku. Obecně si nevybavuji nikoho z mého okolí, kdo by utrpěl nějaké vážné zranění, což je dost paradoxní vzhledem k tomu, že thajský box a MMA bývají označovany za nebezpečné a brutální sporty. Myslím, že i ve sportech, které veřejnost mnohem více akceptuje jako je hokej, nebo fotbal dochází k mnohem vážnějším úrazům.

Jak se dívají na tvůj sport tvý rodiče? Myslím, že jsou v tomhle poměrně tolerantní. Myslím, že jsou rádi, že se věnuju sportu, i když tvrdému, a nevyvádím jiný blbosti. Samozřejmě o mě mají před zápasem strach, ale to je asi normální. Nikdy mi nebránili v tom abych ten sport dělal a naopak mě často podpořili, za což jim jsem vděčný.

Viděli někdy tvůj zápas naživo? Ne to ne, mamka je nechce vidět ani na video (směje se).

Jak vidíš budoucnost MMA v Čechách? Já ji vidím pozitivně, myslím, že tady vzniklo několik kvalitních MMA týmů a díky několika jedincům se začínají čím dál častěji pořádat amatérské turnaje pro začínající bojvníky, což jsou nezbytné podmínky pro růst MMA scény jako celku. V Čechách je i několik vělmi kvalitních bojovníků, kteří dosahují dobrých výsledků v zahraničí. Chybí však ještě více profesionální galavečerů věnovaných MMA, nebo ve kterých jsou alespoň nějaké MMA zápasy. Osobně ze svého okolí vím, že by o to byl velký zájem. Dobrým příkladem může být Ultimate Fight Championship, který se konal letos 1. června v Karlových Varech a který zaplnil zimní stadión - údajně byla návštěvnost asi čtyři tisíce lidí. Problém s častějším pořádáním velkých galavečerů souvisí i s nezájmem médií a sponzorů o bojové sporty jako celek. Myslím si ale, že se to pomalu zlepšuje a například v USA v posledních letech prochází MMA doslova boomem.

Jak myslíš že vnímá česká veřejnost MMA u nás? Myslím, že česká veřejnost v naprostý většině ani neví co to nějaký MMA, Free Fight, Vale Tudo, Ultimátní zápasy apod. jsou a pokud ví tak příliš nechápe podstatu tohodle sportu a jako sport to v podstatě ani nebere. Dost často se setkávám i od lidí, kteří dělají jiné bojové sporty, s názorem, že to vlastně ani není sport.

A co těm lidem na tento názor odpovídáš? Říkám jim, že to sport samozřejmě je. Že i MMA má svá pravidla, i když jen velmi málo. A že MMA je v podstatě mix několika sportů dohromady, ostatně zkratka MMA, která se používá jako souhrné označení pro sport, kteří někteří nazývají Free Fight, Ultimátní zápasy, Vale Tudo apod., známená Mixed Martial Arts - tedy smíšená bojová umění. Říkám, že bojovníci MMA jsou takový bojový triatlonisté, kteří musejí trénovat jak boj v postoji, nejčastěji thajský box nebo box, boj na zemi - většinou brazilské jiu jitsu a také různé hody ze zápasu a juda. A u všech těchto sportů nikdo nediskutuje jestli jde o sport nebo ne, většina z nich se dokonce řadí mezi olympijské sporty. Tak nechápu proč by jejich zkombinováním mělo vzniklo něco "nesportovního".

I v MMA existuje několik druhů pravidel, které tobě osobně vyhovují nejvíc? Mě osobně nejvíc vyhovují pravidla, která se používala v japonském turnaji Pride a často je přebírají i na turnajích v Německu, kde zápasím. Proti tomu jsou pravidla, která byla v USA schválena atletickou komisí, která tam dozoruje všechny MMA turnaje. Základní rozdíl je, že v "amerických" pravidlech je zakázano kopat soupeře do hlavy pokud leží na zemi, ale na druhou stranu jsou povoleny údery lokty i na zemi. Kdybych si mohl vybrat, mám radši "tvrdší" pravidla s minimem omezení. Ostatně původní název MMA je Vale Tudo, což v portugalštině znamená "všechno dovoleno" a naplňuje původní smysl tohoto sportu - srovnání, který bojový styl je nejúčinnější. V neposlední řadě si myslím, že volnější pravidla jsou i atraktivnější pro diváky.

Chtěl bys něco vzkázat našim čtenářům nebo komukoliv jinýmu? Chtěl bych v první řadě poděkovat lidem, kteří mě podporují a bez kterých bych nebyl tam kde jsem - rodičům, trenérům, sparring partnerům a fanouškům svým i fanouškům MMA obecně a v neposlední řadě díky Petru Ottichovi a jeho Fightshopu.