PEPA Gorila KRÁL v novém čísle časopisu BOJOVÁ UMĚNÍ

Konec prvního čtvrtletí letošního roku byl v kariéře zápasníka MMA Josefa Krále zlomový. V Karlových Varech vybojoval nejvyšší české ocenění - pás šampiona GCF ve welterové váze a měsíc nato přijal nabídku ke konfrontaci se slovenským „zabijákem“ Matúšem Lainczem, který „kosí“ jednoho soupeře za druhým. Byla to pro něj výzva, a i když prohrál v 1. kole TKO, nemá se za co stydět. Co na tom, že rodák z Košic patří svým uměním do jiného levelu a v kapse už mu vykukuje smlouva na zápasy v Americe. „Nevybírám si soupeře ani souboje, kde budu bojovat. Jako česká jednička welterové váhy musím každou výzvu přijmout. Jestli mám v některém utkání třeba jen pár procent naděje na vítězství, musím se o vítězství porvat. A je jedno, kdo proti mně nastoupí,“ říká jedenatřicetiletý ultimátní zápasník, přezdívaný Gorila, který má zkušenosti i ze zápasu v prestižní organizaci M-1. Po souboji s Lainczem si dá pauzu. Ne proto, že by mu snad slovenský knockoutér už zápasy v oktagonu znechutil, ale chce společným silami s partou kamarádů založit v pražském Lanna gymu centrum zápasů MMA, kde by se podle nových trendů „vyučoval“ pro sportovce i pro lidi z ulice ultimátní zápas. PriMMAt gym už pomalu zbrojí a sestavuje český tým s hvězdnou sestavou v čele se jmény, jako jsou Josef Král, Pavel Bechtold, Martin Šolc nebo David Kozma, a další prý budou přibývat. Podle slov krále „Gorily“ se chystá nový český tým PrimMMAtů dobýt planetu opic. Pardon, planetu ultimátních zápasů…

Když v internetovém vyhledávači zadáte – ultimátní zápasník Josef Král – objeví se videa z posledních soubojů v oktagonu a pár krátkých informací z posledních pěti let… Nikde se už ale nedozvím, kde řádila „Gorila“, než ji zavřeli do klece?

„Po vojně, kterou Pepa Král strávil v Dukle Praha jako moderní pětibojař, se pohyboval v posilovně jako fitness instruktor.“

Proč jste nezůstal v dobře zajištěném klubu jako profesionální sportovec. To už vás moderní pětiboj nebavil?

„Na vojně jsem byl na přelomu tisícletí. A to už armádní kluby nebyly tak dobře zajištěny, jako tomu bylo v minulosti. Všude v armádě se šetřilo a ani Dukla nebyla výjimkou. Nějakou dobu po vojně jsem se ještě v Dukle plácal jako plavčík. V té době už jsem začal pošilhávat po něčem, kde bych nashromážděný adrenalin dostal ven z těla. Proto jsem začal navštěvovat tréninky řecko-římského zápasu.“

Ze zápasnického tatami je ale do oktagonu daleká cesta. Kdo vám dal první podnět k tomu, vyzkoušet si fyzicky náročnější, agresivnější sport?

„Před pěti lety jsem se potkal s trenérem ultimátních zápasníků Tomášem Machotkou, se kterým jsme začali nové trendy MMA zkoušet a trénovat. Ne s vidinou nějakého zápasu, ale z důvodu, že jsem objevil sport, který mě začal znovu bavit a naplňovat. Abych to ale uvedl na pravou míru, my jsme hned nezápasili, ale spíš jsme se jen tak rvali. Nácviky technik přišly až později.“

A to na první pohled zjistil kouč Machotka, že by se bez vás ultimátní zápasy neobešly…

„Sice jsem měl nějaké zkušenosti z bojového umění Wing Chun, stejně mě ale vždycky víc přitahovaly úpolové sporty, jako zápas, box… Když jsme se s Tomášem Machotkou poprvé setkali, měl jsem za sebou jeden amatérský zápas, který se sice nebojoval v oktagonu, ale jen na žíněnce, něco jako shut boxing. Pokukoval jsem po opravdových ultimátních zápasech a toužil si je vyzkoušet. Ze začátku jsem to moc reálně neviděl. Když se ale do mé přípravy zapojil i Marek Lončák, který mně pomáhal s bojem v postoji, naděje na souboj v kleci se pomalu stávala skutečností. Cesta k prvnímu souboji v MMA ale byla dlouhá a až po roce jsme začali mluvit o tom, že by nebylo špatné, vyzkoušet si, co a v jaké kvalitě jsme natrénovali...“

O popularitě MMA (Mixed Martial Arts) už se toho napsalo hodně. Co se vám konkrétně na tomto bojovém sportu líbí?

„Komplexnost, ale i ta agresivita. Není to jen rvačka, jak si někteří myslí. Spojují se prvky různých druhů bojových sportů a to mě na tom baví nejvíc. Můžete zaútočit na soupeře několika způsoby, ať třeba kopy, boucháním, škrcením, podmety… Celý život mě baví nabírání fyzické kondice. Tu v kleci musíte mít, může totiž rozhodnout i celý zápas. Tvrdá příprava na první souboj mě úplně nadchla a čím víc se mi na tréninku dařilo a víc jsem toho uměl, tím víc jsem toužil vyzkoušet si, co jsem natrénoval v zápase. Víceméně bylo rozhodnuto, už nebyla jiná cesta.“

Vy jste byl už od dětských let zvyklý vrcholově sportovat, tvrdě dřít… Pomohlo vám to v kariéře ultimátního zápasníka?

„Určitě je ideální, když přejdete do ultimátních zápasů z některých úpolových nebo bojových sportů. Vím, že se to nedá srovnávat, ale jako moderní pětibojař jsem šermoval a pracoval tak s tempem a se vzdáleností soupeře. Musím se pochlubit, šerm mi docela šel. Na druhou stranu, když přicházíte z nějakého úpolového sportu k MMA, získáte některé návyky, které pak v soubojích v ultimátech jsou spíš na škodu a špatně se pak odbourávají. Možná je lepší, když začínáte pozvolna, ale hned už s ultimátními zápasy. Pořádně se připravíte, vybojujete pár amatérských soubojů a pomalu přestoupíte mezi „profíky“.

Co vám z ultimátních zápasů sportu nejvíc jde?

„Tím, že jsem menší postavy a mám za sebou nějaké setkání s řeckořímským zápasem, šel mi spíš ten boj na zemi. Ale jak už jsem říkal, důležitá je v našem sportu právě ta komplexnost, takže pokud jsem zaostával s bojem v postoji, musel jsem to co nejdřív dohnat.“

Komplexnost vašeho sportu jste zažil i v moderním pětiboji, kde jste musel zvládnout pět disciplín. Pětiboj ale není zrovna sport, který byste si mohl provozovat s dětmi na hřišti za domem…

„To byla spíš náhoda. Jako devítiletý jsem začal závodně plavat v Bohemians Praha. Plavání mě sice bavilo, ale za tři roky jsem se musel rozhodnout, kam povedou mé kroky ve sportu dál, protože jsem se musel smířit s faktem, že plavec ze mě vzhledem k mé výšce nebude. Na tréninky dětí chodili lanařit trenéři triatlonu a moderního pětiboje, protože v těchto sportech je nejtěžší naučit mladé právě dobře plavat. Pětiboj se mi hned zalíbil a asi mělo na výběr vliv právě to, že jsem si mohl vyzkoušet najednou víc druhů sportů. Lákalo mě, že si zastřílím, zajezdím na koni, zašermuji. Už jako malý jsem se na tréninku potkával s talentovanými kluky, jako byli Libor Capalini, Vladan Jesenský, kteří se stali špičkovými světovými pětibojaři a od kterých jsem se mohl učit. Nakonec jsem u tohoto sportu strávil dvanáct let.“

Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v novém čísle časopisu Bojová Umení.