Muhammad Ali - Nešlapte po mé hvězdě - část 1.

Ve spolupráci s firmou Hayashi přinášíme první část rozsáhlého článku o žijící boxerské legendě Muhammadu Alimu. Tento článek v kompletní verzi si můžete přečíst v knize Zabijáci a gentlemani, kterou si můžete nyní koupit za akční cenu 290 Kč. V knize mimo jiné naleznete spoustu statistických údajů srovnaných do tabulek, mnoho velkoformátových fotek a samozřejmě příběhy největších boxerů všech dob jako byli a jsou Mike Tyson, Lennox Lewis, George Foreman, Evander Holyfield, Max Schmeling, Joe Louis, bratři Kličkové, Teofilo Stevenson a Felix Savon.

My našim čtenářům postupně přineseme všechny příběhy z této knihy, ale pokud jste boxerský fanoušek tato kniha je pro vás téměř povinností a tištěná verze má stále své neodolatelné kouzlo. Knihu si můžete koupit zde.

Rozhodli jsme se, že jako první přineseme první část příběhu Muhammada Aliho i z toho důvodu, že letos oslavil své kulaté 70. výročí. Doufáme, že se vám tento náš nový seriál bude líbit a těšíme se na případné reakce pod článkem.

Cassius Clay, Muhammad Ali. Dvě jména pro jednoho slavného člověka. Nejlepšího boxera všech dob. Muhammad v překladu znamená Hoden vší chvály. A Ali je Největší. Pochybujete o jeho velikosti?

Není důvod. Vyhrál olympijské hry v Římě 1960. Boxoval v zápasech, které vstoupily do historie. Zejména ty dva s Joem Frazierem. Vítězný zápas Aliho v Manile na Filipínách byl později označen jako nejbrutálnější ve světě profesionálního boxu. Odmítl narukovat a jít do vietnamské války. Dívali se něj jako na zrádce a zbabělce. Přesto ho sami vyzvali, aby se do ringu vrátil. Světový ring bez něj byl prázdný, nudný. Byl výmluvný, velkohubý, největší, nejkrásnější. Jednou milý jako dítě, podruhé nadávající sprosťák. Pan Neodhadnutelný. V jedné věci ale zůstal důsledný. Pokaždé udělal to, co od něj nikdo neočekával. V závěru kariéry se jako stárnoucí nemocný muž v Las Vegas utkal s Larrym Holmesem a nechal se zmlátit. Experti se dodnes dohadují o tom, co je příčinou jeho Parkinsonovy choroby, třaslavé obrny. Mnozí se přiklánějí k tomu, že právě tenhle nerovný zápas s Holmesem, ke kterému ho poslal kontroverzní promotér Don King, se podepsal na jeho zdraví. Jako nemocný člověk nesl americkou vlajku na zahajovacím ceremoniálu olympijských her v Atlantě 1996. Ve Vídni byl v roce 1999 vyhlášen Sportovcem století.

Narodil se v Louisvillu ve státě Kentucky malíři vývěsních štítů. Jeho boxerský talent se brzy projevil. Když mu bylo šest měsíců, udeřil svou matku tak tvrdě, že jí rozviklal dva zuby… Neměl na autobus. Do školy běhal. K boxu se dostal jako dvanáctiletý kluk. Dva výrostci mu na ulici ukradli kolo a případem se začal zabývat policista Joe Martin, který vedl boxerskou školu. Vysoký, štíhlý kluk s dlouhýma rukama, které mu padaly pomalu ke kolenům, mu hned padl do oka. „Chceš zkusit boxovat?“ Syn majitele vývěsních štítů pokrčil rameny, ale do tělocvičny druhý den zašel. Joe Martin mu předvedl základní boxerské údery. Umět boxovat nebylo v jižanském městě v dobách rasové nenávisti k zahození. Cassius se o sebe dokázal postarat. Zjednat si respekt. Joe Martin pozorně sledoval, jak se neuvěřitelně lehce a esteticky pohybuje ringem. Začal vítězit. Vyhrál přes čtyřicet zápasů a potom v letech 1959 a 1960 získal nejslavnější americkou amatérskou trofej – Zlatou rukavici.

Medaile do Ohia V roce 1960 přijel neznámý mladý muž s uhrančivýma očima na olympijské hry do Říma. Procházel se „Věčným městem“, s obdivem se díval na Koloseum, kde bojovali gladiátoři. V ringu ho nikdo neznal, ale na konci turnaje bylo jasné, že mezi amatéry dlouho nevydrží. A profesionální ring může očekávat, že se v něm objeví bomba. Navíc mladík s krásnou hollywoodskou tváří a příjemný žvanil. Nejdříve se mu ale smějí. Podívejte se na něj, vypadá jako klaun. Pobíhá po ringu a uhýbá před údery celým tělem, vyklání se, má oči orla a pohyb šelmy. Ve fi nále polotěžké váhy Cassius Clay porazil Poláka Zbygniewa Pietrzykowského na body a vracel se domů do Louisvillu jako král. Medaili měl stále u sebe. Nikdy ji neodložil. Spal s ní, i ve sprše si ji věšel na krk. Byl král. Jenže černý král. Rasová segregace sice nebyla v Kentucky tak zlá jako v ostatních jižanských zemích Georgii, Alabamě, Karolíně, ale slavný černoch, ke kterému mají cítit úctu, to se bílým těžko polykalo. Cassia Claye přijal starosta města. Ve slavnostní řeči ho chytil kolem ramen a prohlásil: „Jsi jedním z nás. Cokoliv budeš ve městě chtít, je to tvoje!“ Clay si připadal, že se bez něj nebude otáčet zeměkoule, nevyjde sluníčko. A brzy dostal ránu. Ne v ringu, ale ten samý den, kdy byl přijat na radnici, v bistru. V Louisvillu bylo v té době hodně podniků jen pro bílé, ale to se přece netýkalo jeho. Olympijského vítěze. „Ronny, půjdeme na koktejl a hamburgra, všichni se podělají z toho, že se na mě budou moct jenom podívat,“ povídal příteli. Vyrazili do louisvillských ulic a sedli si v bistru, před kterým visela cedule: Jen pro bílé. Číšnice je zahlédla a sklopila oči. Cassius vytáhl z kapsy zlatou olympijskou medaili, kterou nosil stále u sebe, a usmál se. „Nezlobte se, nemůžeme vás… Ale počkejte, zaběhnu za majitelem.“ Ramenatý běloch poslouchal, jak číšnice namítá: „Ale to je pan Cassius Clay, olympijský vítěz z Říma.“ „Pan Clay? A co mám dělat? Pro mě je to stejně podělanej negr jako všichni ostatní!“ Číšnice se vrátila a s rozpaky jim oznámila, že je nemůže obsloužit. „Oni tě neznají?“ divil se Ronny. Clay zmáčkl medaili v kapse a zahlédl smutný pohled staré černošky z kuchyně. „Pojď, Ronny, nebudeme se doprošovat!“

Vyšel z baru směrem k mostu Jeff erson County. Ronnie klopýtal za ním. Za chvíli zaslechli burácení motorů. Blížil se k nim gang motorkářů. „Hej, kde máš tu medaili? Ukaž nám ji. Ještě nikdy jsme neviděli negra s medailí,“ křikl kluk na motorce se šátkem na hlavě. Clay cítil, jak mu vztek svírá žaludek. Ale je přece boxer. Umí udeřit. Na mostě se strhla rvačka. S medailí v kapse se bránil přesile, rozdal pár tvrdých ran, až ho bolely klouby na rukou. Motorkáři zmizeli. Zůstal stát na mostě a sevřel pěsti. „Tak vidíš, jak je to se mnou v téhle zemi,“ otočil se k Ronnymu s prázdným výrazem v očích. Zašmátral v kapse, vytáhl zlatou medaili a podíval se na ni. Naposledy. Potom napřáhl ruku a zlatá medaile z římského ringu letěla z mostu Jeff erson County obloukem do vln řeky Ohio. Porážka Listona, „Starého kriminálníka“ Brzy vstoupil mezi profesionály a ještě v říjnu po římské olympiádě boxuje v Louisvillu svůj první profesionální zápas s Tunneym Hunsakerem, policejním šéfem města Fayetteville. V šestém kole je hotovo.

V profesionálním ringu brzy porazil dalších osmnáct soupeřů. A jeho trenér Drew „Bundini“ Brown o něm prohlásil: „Létá jako motýl a bodá jako včela!“ „Starému kriminálníkovi“ Sonnymu Listonovi, muži, kterého nikdo neměl rád, bylo jasné, že se brzy bude muset utkat s tímhle drzým žvanilem. Sonny byl mlčenlivý zabiják s podmračenou tváří, která se neuměla smát. Mentálně zaostalé dítě začalo chodit do školy až ve třinácti letech. Už v patnácti seděl ve vězení. Vězeňský kaplan Stevens ho učil první boxerské tahy. Sonny nebyl žádný šermíř pěstí, ale ranou by srazil medvěda. Později se o něm hovořilo jako o Tysonovi své doby. Clay věděl, že se v ringu potká s pologramotným zamračeným mužem, který se pořádně nedokázal podepsat a nedovedl zacházet s příborem. Setkali se na Floridě. V Miami v únoru roku 1964. Dvě odlišné tváře, dva světy. Úsměv a řečičky. Zachmuřelost a věčné mlčení. Clay si se zápasem nedělal velké starosti, ale věděl, že může poprvé usednout na trůn. Poskakoval kolem málo pohyblivého Listona a dával si pozor, aby nechytil jednu z jeho dělových ran. Po třetím kole začal mhouřit oči a v přestávce mezi koly obvinil Listona, že ho chtěl oslepit mastí natřenou na boxerské rukavice. Možná to byl jeden z prvních slovních triků, kterými nahlodával soupeře. Do sedmého kola Sonny Liston nenastoupil kvůli zranění ramene. Clay vstal ze sedátka v rohu ringu a vyskočil do výšky. „Jsem největší, jsem král, jsem šampion!“ Cassius Marcellus Clay se stal profesionálním mistrem světa a Amerika se bavila. Měla svoje velké, bláznivé dítě. Vzápětí po zápase se však objevily dohady o spojení Listona s podsvětím, mafi í a hazardními hráči. Měl dluhy a možná – měl prohrát. To už se ale nikdo nedozví. Brzy po vítězství nad Listonem přestoupil na muslimskou víru. „Jméno Cassius Clay se mi nelíbí. Je to jméno otroka,“ říkal a přijal jméno Muhammad Ali po vůdci islámského národa Elijahu Muhammadovi. Většina novinářů to ale nerespektovala. Pro ně zůstal Cassiem Clayem. Přesto se stal symbolem ponižovaných, kteří se nikdy neponíží. Afrika ho milovala. O rok později porazil v Lewistonu Listona podruhé. Ve staré tělocvičně byla jen tisícovka fanoušků. Titul šampiona obhajoval s mazaným Floydem Pattersonem. Do ringu si přinesl obrovský pugét petržele na znamení, že soupeř bude utíkat jako zajíc. Stále vítězil. Křičel: Koukněte se, jak jsem krásný. A jak je ten chlap v rohu ringu proti mně ošklivý. Myslel si, že je neporazitelný. V roce 1967 však vybuchla bomba, v jejímž epicentru stál.

Muži z vietkongu mě nenazvali negrem Vypukla válka ve Vietnamu a on byl povolán do armády. Odmítl. „Jsem muslim a má víra mi nedovoluje vzít zbraň do rukou,“ obhajuje se a Amerika to nechápe. Ten zbabělý negr nechce bojovat za svou vlast. „Proč bych měl jít bojovat? Nikdo z těch hochů z vietkongu mě nikdy nenazval negrem,“ říká a složí píseň, která má asi tahle slova. „O válce ve Vietnamu zpívám v tomhle songu, že nemám žádný spor s muži z vietkongu.“ Ali také veřejně prohlašuje, že si nemyslí, že je Amerika jeho vlast. „Moje pravá vlast je Afrika!“ Z milého žvanila je najednou parchant, který dělá ostudu celé Americe. Hrozí mu pětileté vězení. Trest na sebe nenechal dlouho čekat. Vzali mu licenci a zakázali boxovat. Ali ale dál vede svůj boj. Hraje si na Černého muslima a o boxerech, kteří se snaží usadit na jeho trůn, mluví jako o trapných liliputánech. World Boxing Associacion je netrpělivá a hledá nové kandidáty na trůn. Ale koho? Ali se jenom zpovzdálí usmívá. Prvním kandidátem je Joe Frazier, vítěz z olympijských her v Tokiu 1964. Frazier však odmítá. Novým mistrem světa se později stává Ellis. Ten Ellis, jehož Ali nazval atrapou a vyhnal ho z přípravného kempu, protože se bál tvrdých ran. Co je to za šampiona? Šampionem je přece boxer, kterého umlčeli! Kdo zná Jimmyho Ellise, zedníka z Louisvillu?

Pár lidí. Ale všichni znají Muhammada Aliho. Situace se postupně stává neudržitelnou. Po dlouhé době mlčení boxerských rukavic si vezme odvážně slovo Nat Fleischer, známý promotér amerického profesionálního boxu, a říká: „Ať je ten Clay, jaký chce, ale všechny dosazené mistry světa by spráskal během jediného večera jako malé kluky. Vždyť ti přicházející borci snad ani nejsou boxery. Bijí se bezhlavě, bez krytu. Mlátí se jako gorily bez rozumu.“ Ali stále nesmí vycestovat ze Spojených států amerických, ale pořádá přednáškové turné. Odvolává se k federálnímu soudu, znovu chce boxovat. Je špatný zpěvák, přesto nazpívá několik gramofonových desek. Je špatný herec, přesto vystupuje v několika divadlech na newyorské Broadwayi. Černí muslimové se zlobí. Vyčítají mu, že každý jeho krok vede jenom k tomu, aby byl slavný. „Měl by být skromnější, všechno dělá jen pro svoji slávu, je jako dítě,“ nechají se slyšet jeho bratři. Doba se však mění. Řada rozumných promotérů se společně snaží o to, aby se mohl vrátit do ringu. Ali je přece dobré zboží na prodej. Nemělo by přece ležet v zastrčeném regále. Tam se peníze nevydělávají. Guvernér Floridy začíná snít o zápase Joe Frazier – Muhammad Ali. Mezitím však byl sjednán zápas Fraziera s Ellisem. Tím Ellisem, kterého Clay nazval atrapou. Frazier povolil Ellisovi pouhá čtyři kola. Na podzim roku 1970 se Ali vrací na trůn. Porazí Qarryho, Bonavenu a v utkání století se mu v ringu má postavit Joe Frazier. Joe Frazier poráží neporazitelného Americké média zápas prezentují jako souboj patriota s vojenským zběhem. Ali se naštve a o Frazierovi hovoří jako Strýčku Tomovi. Joe je smířlivý, nemá rád humbuk. Veřejnost má na své straně. Alimu sice povolili, aby se vrátil, ale nezapomněli. Ali je vztekem bez sebe. „Tak pojď, ty gorilo!“ křičí na něj. To klidného Fraziera rozpálí doběla. Poprvé v historii profesionálního boxu proti sobě stojí dva neporažení borci a newyorská Madison Square Garden je svědkem nelítostného boje. Frazier přezdívaný „Smoking Joe“ je jako parní válec, který dovede jezdit rychlostí automobilu.

Ali jen s vypětím všech sil odráží údery, snaží se chytat série útoků do rukavic. Stalo se něco, co málokdo předpokládal. Brání se, nestačí tančit ringem, uhýbat. Všude jsou Joeovy rychlé pěsti a Ali má v ringu málo místa. Po jednom z drtivých levých háků mu bolest zkřiví tvář. Nemá kam utéct. Všude číhá Frazier. V patnáctém kole dopadl Ali po dalším háku těžce na podlahu ringu. Zespoda viděl, jak mu po těle tančí blesky fotoaparátů. Na osm byl připraven k dalšímu boji, ale vysoko prohraje na body. Lékaři po boji zjistili, že boxoval s přeraženou čelistí. Na trůnu seděl sedmadvacetiletý Frazier a americký reportér a spisovatel Norman Mailer v reportáži ze zápasu píše: „Když se to korunní princátko, které nikdy nebylo vystaveno opravdovému ohni, když se to princátko po nejstrašlivějším levém háku Fraziera zvedlo z podlahy ringu, vstalo z té dusivé mlhy a zápas doboxovalo, Amerika konečně viděla, že má svého opravdového hrdinu.“ Nový šampion si brzy založil skupinu Th e Knockouts a začal zpívat. Talentu ke zpěvu měl stejně málo jako Ali, ale Madison Square Garden dokázal vyprodat i jako zpěvák. Jako boxer zůstal stát na místě.

Neudržoval si kondici. Tloustl po hamburgrech, nedokázal si uspořádat život a prohrál souboj s Georgem Foremanem, který v roce 1968 vyhrál olympiádu v Mexiku. Ali toužil po odvetě s Frazierem. Tomu se nechtělo boxovat, ale zlomily ho peníze. Podepsal smlouvu a na začátku roku 1974 vlezl do ringu nepřipravený. Ali si s ním pohrával. „Smoking Joe“ byl pomalý, neobratný, těžký a Alimu zářily oči. Věděl, že si s ním může hrát, a spíš ho šetřil. Reportéři píší: Byl to nepříliš podařený trénink. Na podzim v Kinshase porazil i Foremana, i když se mu nevěřilo. A v americkém veřejném mínění se najednou cosi zlomí. Ali už není zbabělým negrem, ale hrdinou. „Vítej, šampione,“ zdravil ho americký prezident Ford na slavnostním obědě. „Ali, odpouštíme ti!“ Boxoval dál a soupeře porážel jako kuželky. Promotéři nevěděli, koho mu předhodit do cesty. Kdo se mu může postavit? Nikdo. Ale ne, přece je tady ještě Joe Frazier. Určitě chce Alimu vrátit porážku.

2. část článku naleznete zde.