Bojovka, Krakonošové aneb Jak Konečný k titulu mistra světa přišel

REPORTÁŽ – Už od rána bylo jasné, že tohle nebude obyčejný den. Mobil vyzváněl více než u hasičů na Silvestra, přeplněná emailová schránka dávala tušit okamžiky další. Na konci prvního dubnového čtvrtka se měl Lukáš Konečný stát mistrem světa…

VÍCE O GALAVEČERU Z BRNA ČTĚTĚ ZDE!

Odjezd z Prahy do Brna jsem si naplánoval na 14. hodinu odpolední. Odvoz jsem měl skutečně exkluzivní – společnost mi dělala naše jednička v těžké váze Ondřej Pála. I kvůli zmíněnému humbuku jsem ale „nečekaně“ dorazil na smluvené místo srazu o pár minut později, což se neobešlo bez patřičných narážek.

Nu což, těžko na cvičišti (chápejte přípravu všech podkladů, balení věcí, domlouvání posledních organizačních záležitostí), lehko na bojišti. Alespoň tak to praví jedno české přísloví. Že bych s ním tak úplně souhlasit, to se říct nedá.

Když jsme krátce po čtvrté hodině dorazili do moravské metropole a zdárně s pomocí navigace našli halu ve Vodové ulici, ani zdaleka jsme neměli vyhráno. Přestože jsem měl v Ondrovi doslova V.I.P. doprovod, lidé z pořádající agentury Double Investment Limited (DBI) na to příliš nehleděli a jen z jednoduchého úkolu ve znění „dostat se do haly“, se stala několikaminutová bojovka.

Začátek galavečera byl boj

Po úspěšné akreditaci, vysvětlení si nejdůležitějších okolností s prodlouženou rukou z DBI a nutné občerstvovací přestávce, nastal další problém. Kam usadit ty mediální mr…, jak jsme byli označeni v jedněch nejmenovaných policejních odposleších ze sportovního světa? Původní místa nám určená zabrali kapelníci, kteří se jich rozhodně nehodlali vzdát bez boje.

Záchranou se stal balkón, který pro sebe okupovala stanice Nova Sport a několik volných stolů, na které jsme si my – píšící novináři – mohli rozložit vše potřebné. Jen co jsme dosedli, galavečer odstartoval v zatím poloprázdné hale první duel. Za další hodinu byly čtyři předzápasy za námi a před námi naopak hodinová pauza v programu.

Hluché místo v programu se sice snažili vyplnit pořadatelé i díky šikovnosti komentátora Štěpána Škorpila, jak jen to šlo (nebo teda spíše nešlo), většina diváků se ale musela zabavit po svém. Stejně tak já. A rozhodně jsem se nenudil. Nejprve mě zaměstnalo vysvětlování jedné z přítomných žen z televize, o co vlastně v tom boxu jde, poté se mi naskytla příležitost potřást si pravicí s Josefem Němcem.

Setkání s mistrem Evropy a československou boxerskou legendou rozhodně stálo za to. Stejně jako vidět jak se dva mladí kluci nadšeně fotí v chodbě s Ondrou. Že jsem skutečně v Brně mi připomněli i dva „Krakonošové“ u rautu, které ale s pohádkovou osobou nic společného neměli, jelikož se jednalo o hokejisty místní Komety, toho času finalisty hokejové extraligy.

Když jsem se před osmou hodinou vrátil na své místo, abych sledoval první vrchol večera v podobě titulového souboje německé krásky Hammerové s africkou maminou Tshabalalaovou, hala už byla z více jak tří čtvrtin zaplněná. Zaradoval jsem se, přání Lukášovo a nejen jeho, aby bylo vyprodáno, se zdálo být blízko naplnění.

Mě ještě před samotným duelem Lukáše s francouzským vyzývatelem Salimem Larbim čekalo setkání v kabině, abych shlédl a za pomoci fotografa zdokumentoval (fotky přineseme v úterý, pozn. redakce) poslední okamžiky přípravy budoucího světového šampióna. Už v těchto chvílích a při sledování Lukášova soustředění jsem sám pro sebe nepochyboval, komu bude titul mistra světa za pár desítek minut patřit.

Závěr ale stál za to

Okamžiky, které drtivému k.o. v sedmém kole a chvílím štěstí, úlevy a dojetí Lukáše, předcházely, ve mně bez přehánění zanechaly dojem do konce života. Nástup českého boxera, kterého do ringu doprovázely bouřlivé ovace ve stoje od naprosto zaplněné haly a sborové zpívání hymny společně s operní pěvkyní Lucií Karafiátovou, by dokázaly roztát i Arktidu.

Rámus, který následoval poté po dobu všech sedmi kol, byl tak ohlušující, že aby mě vedle sedící kolega slyšel, musel jsem mu řvát do ucha. A to jsme seděli relativně izolováni od rozvášněného publika. Všechny předešlé komplikace byly rázem zapomenuty. Tenhle večer se prostě jednoznačně povedl!

Vše navíc zakončila povedená tisková konference, na jejímž začátku promluvil k sálu a především k Lukášovi můj „spolucestující“ Ondra. Na čisto z hlavy, působivě a přitom bez zbytečných frází. Pod jeho závěrečná slova o tom, že fanoušci a Lukášův výkon, jsou pro něj motivací k ještě tvrdšímu tréninku, se mohu jen podepsat.

V mém případě sice nepůjde o velké profesionální zápasy a pevně věřím, že i světové tituly, ale naplňovat jsem je začal už pár hodin před publikováním těchto řádků. Na sedmý pokus se mi povedlo konečně skórovat za jistý fotbalový tým v naší „pralesní lize“ po výkonu na hranici mých (skromných) možností.

Čtvrtek 5. dubna 2012 se zapsal zlatým písmem do historie českého boxu. Zaslouženě! Zbývá dodat: jen houšť!

09. Duben 2012 | Galavečer Brno

Antonín Vavrda